LADY CARAVAN - Anna Fetting: Digitální nomádka na sólo jízdě po Evropě

V jednom rozhovoru jste řekla: „Bylo mi ouzko z návratů.“ Pamatujete si okamžik, kdy jste se rozhodla změnit svůj život a stát se digitální nomádkou?

Při návratech z kempovacích výletů se mi nikdy moc nechtělo zpátky domů, protože mě bavil ten „jednoduchý“ život a čím dál víc jsem chtěla zjistit, jaký je to pocit, vyrazit, ale nevědět, kdy se vrátím. V létě 2023 jsem se vydala na dvoutýdenní cestu přes rakouské Alpy a při návratu mi došlo, jak moc silná ta moje touha vlastně je.

Po návratu jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych si tenhle pocit mohla vyzkoušet. A tak jsem na podzim prodala svoje druhé auto, pustila byt, dala výpověď v tehdejší práci a vyrazila na zimu na jih – do Španělska a do Portugalska. Odjížděla jsem s tím, že nevím, kdy se vrátím. A vlastně jsem ani nevěděla, jestli mě vůbec bude bavit žít v autě několik měsíců. Chtěla jsem to prostě zkusit. A zjistila jsem, že mě to nejen baví, ale že mě tenhle způsob života neskutečně naplňuje. A hlavně že se díky němu cítím opravdu naživu.

Co na to řekli doma?

U nás v rodině se ve snech a přáních navzájem podporujeme, takže doma na to nikdo nereagoval nijak dramaticky. Už jsem byla dospělá a bylo to moje rozhodnutí.

Samozřejmě měli starost – hlavně o moji bezpečnost. Mamka s babičkou mi pořád připomínaly, ať se na noc zamykám, parkuju na bezpečných místech a dávám na sebe pozor. Zároveň mi ale všichni pomáhali s přípravami. Třeba teta se strejdou hodně cestují camperem, takže mi dali spoustu užitečných rad a vybavili mě věcmi, které se na cestách můžou hodit. Takže bych řekla, že mě doma podpořili. Jen s trochou těch obav, které k tomu asi patří.

V autě – nejdříve v malé dodávce, teď v nástavbě na pick-upu – žijete přes dva roky. Myslíte, že se někdy vrátíte k „normálnímu“ životnímu stylu?

Ano i ne. Letos na podzim to budou tři roky, co takhle žiju. Mám pronajatou garáž, kde mám zbytek svých věcí, a jinak je mým domovem auto. Poslední dobou však začínám cítit, že bych si ráda vybudovala nějakou základnu. Ideální by byl pozemek tady v Česku s malým domečkem nebo chajdou, kam se budu moct vracet.

Zároveň ale vím, že cestování už zůstane mojí součástí. Neskutečně mě naplňuje, učí mě být tady a teď, navíc na světě je pořád tolik míst, která bych chtěla objevit! Na některá z nich bych si ráda vyhradila ne měsíce, ale roky. Ráda bych zkrátka našla rovnováhu mezi vlastním zázemím a životem na cestách.

Jste manuálně zručná? Slyšel jsem, že při úpravách svého současného domova na kolech jste si pronajala místo v dílně i s jejím majitelem. Ten prováděl odborné práce, ale velkou část renovací nástavby jste si prý dělala sama.

Snažím se být manuálně zručná. Už když jsem bydlela v bytech, jsem si menší rekonstrukce dělala sama, nábytek jsem si taky vždycky montovala sama. Takže nějaké zkušenosti jsem měla.

Svůj první Transporter T5 jsem si pořídila už jako hotový camper, udělala jsem v něm jen pár menších úprav. To stavba současného pick-upu byla úplně jiná zkušenost. Na něm jsem pracovala v dílně TuTam společně s Lubošem, bez kterého by moje auto rozhodně nevypadalo, jak dnes vypadá. Byl mi obrovskou oporou, všechno mi trpělivě vysvětloval a naučil mě pracovat s nářadím, které jsem do té doby nedržela v ruce. A i když byla celá stavba náročná, neskutečně mě to bavilo,

Cestujete s kocourem. Jak se to propsalo do řešení obytné nástavby, ve které dnes žijete?

Při stavbě auta jsem na něj samozřejmě myslela. Kočky milují vyvýšená místa, takže měl svoje místečko nahoře s krásným rozhledem. Dole jsem mu pak vytvořila zázemí pro kočičí záchod. Bohužel už ale kocourka Simbu nemám. Začátkem letošního roku, když jsem byla v Portugalsku, vážně onemocněl a já jsem ho s těžkým srdcem musela nechat uspat. Byl to úžasný cestovatel, parťák a miloval náš život na cestách.

Letos v létě jsem ale znovu otevřela svoje srdce a pořídila si štěňátko. A protože pes má přece jen trochu jiné potřeby než kočka, musela jsem auto zase trochu přizpůsobit. Z původního prostoru pro kočičí záchod tak vznikla útulná bouda pro moji fenku Noru.

A musím říct, že i z ní se stává profesionální cestovatelka! Jakmile nastartuju motor, je nadšená, protože ví, že se zase vyráží za dobrodružstvím.

Mimochodem, umíte jezdit v terénu? Váš pick-up má náhon na všechna čtyři kola.

Můj strýc říká, že čím lepší čtyřkolka, tím delší cesta pro traktor. A něco na tom bude!

Už můj předchozí T5 byl čtyřkolka, a hlavně při cestování po Balkáně jsem s ním nasbírala spoustu zkušeností v terénu. A taky pro mě jednou musel přijet ten traktor – když jsem zapadla na opuštěné pláži v Řecku.

Baví mě objevovat hlavně lesní cesty, šotoliny a jednodušší terén. Samozřejmě že kvůli velké obytné nástavbě má auto svoje limity, a protože je to zároveň můj domov, nechci zbytečně riskovat, že si ho někde zničím. Ale když vidím krásnou lesní cestičku, málokdy odolám. Díky pohonu 4×4 se dostanu i na místa, kam by se běžná obytná auta dostávala jen těžko. Ráda bych si ale ještě udělala nějaký kurz jízdy v terénu, abych pořádně poznala, co moje auto zvládne a kde už jsou jeho hranice.

Máte projetou velkou část Evropy. Kterou zemi můžete jako digitální nomádka doporučit na přečkání zimy?

Ano, už mám projetou opravdu velkou část Evropy. Zbývá mi ještě objevit Skandinávii, Pobaltí a Rumunsko. Ze všech míst, která jsem zatím navštívila, mi asi nejvíc přirostlo k srdci Portugalsko. Nejen proto, že má dobrou infrastrukturu, ale hlavně proto, že je to neuvěřitelně krásná a barevná země. V zimě tam sice občas pořádně fouká a oceán je dost studený, ale kdo miluje divoký oceán plný energie a nevadí mu trocha svěžího větru, ten si Portugalsko zamiluje.

V autě pracujete na dálku. To podle mě vyžaduje tvrdou disciplínu. Nebo mají digitální nomádi nějaké „nomádské píchačky“? Existuje nějaký jiný trik, jak se ráno s výhledem na pláž přinutit zapnout počítač?

Pravdou je, že to občas není jednoduché. Zvlášť když za oknem čeká moře nebo krásná příroda, kterou bych nejradši hned vyrazila objevovat. Navíc na cestách potkávám spoustu lidí, kteří mají úplně jiný režim. Třeba jedna moje kamarádka pracuje přes léto a v zimě cestuje. A když pak ráno vidím ostatní, jak vyrážejí na procházku, na kolo nebo si jdou zacvičit jógu, zatímco já musím sedět u počítače, občas jim trochu závidím.

Ale mojí největší motivací je vlastně právě ten výhled z okna. Protože vím, že kdybych nepracovala, nemohla bych si tenhle životní styl dovolit. Naštěstí mám v práci určitou flexibilitu. I když je moje běžná pracovní doba od osmi do pěti, část mé práce je kreativní. Tvořím třeba bannery, připravuji obsah nebo upravuju e-shop – a to jsou věci, které můžu dělat i večer. Takže když si chci dopoledne udělat výlet, potřebuji něco zařídit nebo se přesunout na jiné místo, můžu si práci po domluvě trochu přizpůsobit a část si nechat na večer. Záleží vždycky na tom, co mě ten den pracovně čeká.

Veřejně mluvíte o tom, že cestujete nízkorozpočtově. Za co na cestách utratíte největší část peněz? Počítám, že granule to nejsou…

Ne, granule pro čtyřnohého parťáka to opravdu nejsou! Snažím se cestovat nízkorozpočtově a zbytečně neutrácet. Velkou výhodou života v autě je, že nemám moc místa, takže si ani nemůžu kupovat moc věcí. A tím vlastně dost ušetřím. Jednoznačně největší část mých výdajů tak tvoří nafta a potraviny.

Jaký je váš způsob cestování? Máte syndrom „neklidných nohou“ a každé dva dny přejíždíte na nové místo?

Záleží na situaci, ale obvykle zůstávám na jednom místě delší dobu. Tím, že pracuju, trávím většinu dne u počítače a okolí objevuji až odpoledne. Proto si ráda postojím na jednom místě klidně týden, výjimečně i dva, abych měla čas ho pořádně poznat. Občas se ale stane, že přijedu na nádherné místo a zjistím, že tam není dostatečně dobrý internet na práci. Takže druhý den zase balím a vyrážím hledat něco jiného. Zkrátka podle situace.

Bojíte se sama na cestách?

Na tuhle otázku bych nejradši rovnou odpověděla, že ne. Ale to bych trochu lhala. Samozřejmě jsou situace, kdy se necítím úplně komfortně nebo mám strach. Rozhodně se ale nebojím objevovat nová místa ani potkávat nové lidi. Naopak! Z mojí zkušenosti jsou místní v 99 procentech případů velmi přátelští, otevření a kolikrát sami nabídnou pomoc. Celkově jsem ale docela strašpytel, takže jakmile se večer setmí, zamykám auto a už se mi moc nechce chodit ven.

Naposledy jsem měla opravdu velký strach kvůli špatnému počasí, kdy přišly extrémně silné větry s obrovskými nárazy. V tu chvíli už jsem nehledala místo podle toho, jak je hezké, ale hlavně podle toho, jak je bezpečné. A protože jsem byla sama, neměla jsem ani s kým se poradit, jestli už je situace opravdu nebezpečná, nebo jestli jen zbytečně panikařím. Podobné je to třeba ve chvíli, kdy se něco pokazí na autě a já musím do servisu, aniž bych věděla, jak to celé dopadne.

Takže ano, občas se bojím. Ale naštěstí jsou to spíš výjimečné situace a rozhodně mě to neodrazuje od dalšího cestování.

Vím, že vás láká opustit i s pick-upem Evropu. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč jste si jej pořizovala. Kam chcete zamířit?

Rozhodně! I proto jsem si pořídila právě tenhle pick-up. Nejen kvůli pohonu 4×4, ale hlavně proto, že je to starší, mechanicky jednodušší auto, které nemá tolik elektroniky a dá se docela jednoduše kdekoli opravit. Co se týče plánů, moc ráda bych znovu projela Balkán, pokračovala přes Turecko až na Kavkaz a objevila Gruzii a Arménii. Moc moc mě lákají i země jako Írán nebo Kyrgyzstán. Rozhodně bych se chtěla podívat také do Maroka a jedním z mých velkých snů je projet i Kanadu. Těžko říct, jestli všechny tyhle cesty podniknu s tímhle autem. Občas mám pocit, že těch plánů a snů mám až moc, ale zase mám pořád na čem pracovat a co si plnit!

https://www.facebook.com/anna.fetting
https://www.instagram.com/green.vagabund

• Další aktualita