LADY CARAVAN - Aneta Čermáková: Můj domov je Zlaťák

Kde se vzala vaše vášeň pro auta? To je rodinné dědictví?

To určitě ne. Jsem holka z vesnice – a jako děti jsme měli jen možnost „obdivovat“ kočovné Holanďany, kteří k nám jezdili s karavany do nedalekého kempu u rybníka. Vášni pro tenhle způsob cestování jsem vlastně propadla až v roce 2015, kdy jsem začala pracovat v Hykro u Vládi Horkého a k obytným autům jsem se dostala úplně nejblíž.

Jak dlouho jste o obytné dodávce snila?

Od roku 2015 přesně.

Jak si člověk, který obytná auta prodává, vybírá obytnou dodávku sám pro sebe? To musí být oříšek. Čím je Zlaťák unikátní?

Těžko, protože vidím ty nedostatky a nevýhody jednotlivých půdorysů. Zlaťáka jsem „hledala“ víc než půl roku, protože jsem měla specifický požadavek na oddělenou sprchu od toalety. To bylo pro mě zásadní – a v dodávkách je to opravdu málo, takřka vůbec. A i tak má Zlaťák několik věcí, které bych udělala jinak. V tom, „postavit si ho“ podle vlastních přesných představ, mě omezovaly finance.

Řekla jste: „Myslím si, že 4x4 je pro většinu cest, po kterých jezdím, naprosto zbytečný. Takže trajdáte jen po asfaltu?

To určitě ne, ale podle mého se pohon 4x2 hodně podceňuje. Zlaťák navíc disponuje funkcí Traction+, a jak já říkám, je to taková psedouzávěrka a dokáže v terénu i v písku hodně pomoct. No a zbytek je v řidiči. Dostala jsem se s dvoukolkou z písku, projela albánskou přírodu – a tam toho asfaltu opravdu moc není. Stejně jako na Sicílii. Ani 4x4 nezaručuje, že člověk někde nezapadne. Jestli mě v průjezdnosti něco omezuje, je to dlouhý rozvor auta, nikoli pohon kol.

Sice cestujete sama, ale z dobrého zdroje jsem slyšel, že ve vašem autě nikdy nechybí pytel granulí. Pro koho jsou určené?

Pro pejsky a kočičky bez domova, co na cestách potkávám. Nejvíc jich bylo na Balkáně.

Už jste někdy byla blízko tomu, aby se nějaký zvířecí tulák stal plnohodnotným členem posádky Zlaťáka? Už byly toulavé tlapky na palubě?

Trochu ano. Právě v Albánii jsem jednu noc strávila v úchvatném kaňonu řeky Osumi, kde jsem večer dala misku granulí krásné fence, co se tam potulovala, a ona ráno spala vedle mého auta, čekala a byla neskutečně vděčná a hodná.

„Jezdíš sama – to se nebojíš?“ Co na tuhle otázku odpovídáte? Počítám, že se poněkud stereotypně opakuje.

Ano, je to nejčastější otázka, na to se mě ptají takřka všichni. Já si asi hodně věcí nepřipouštím, snažím se předcházet různým potenciálním problémům, hodně dávám na intuici, nespím na místech, kde se necítím dobře. Ale když se budu vyloženě bát, nikam se nepodívám. Víc se popravdě bojím o Zlaťáka než o sebe.

Prý chodíte do obytňáku jen tak přespat, i když to ani není potřeba. To se vám po dodávce tak stýská?

To je fakt – prostě mi chybí ten pocit „mého domova“. Aneb jak se říká: „Home is not a place, it’s a feeling.“ A Zlaťák je prostě aktuálně můj domov.

Na zimu se z Česka jezdí obytňákem na Iberský poloostrov. Máte tam nějaké oblíbené místo?

Já přes zimu pracuju v Rakousku, takže to mě míjí. Ale strávila jsem tam tři měsíce na své úplně první cestě se Zlaťákem a asi nejvíc mě mrzí, že jsem se déle nezdržela v oblasti kolem Rio Tinto – je to červená řeka, místo jako z jiné planety. Ale Španělsko i Portugalsko mám ještě určitě v plánu znovu a třeba se dostanu až tam.

Máte vysněnou destinaci, prostě cíl snů?

Já si už víc než 25 let vytvářím cestovatelské seznamy, kam se chci podívat, takže těch míst je opravdu hodně. Takže jeden cíl asi nedokážu vybrat. Kam bych se ale chtěla podívat, a sama se tam popravdě bojím, je západní a střední Asie – Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán, Kazachstán, Uzbekistán...

https://www.facebook.com/aneta.cermakova.37
https://www.instagram.com/cesta_je_cil_all4travel.

AUTOR: Tomáš Málek, Camper Lovers (www.camperlovers.cz)

• Předchozí aktualita
• Další aktualita