Vendula Pizingerová: Cestování je pro mě terapie. Člověk musí v životě cítit svobodu

Vendulo, jste známá tím, že se nebojíte dobrodružství. Co pro vás vlastně cestování znamená? Odpočinek, svobodu, nebo možnost překonávat vlastní hranice?

Cestování je pro mě především svoboda. A pokud je to cesta, která vyžaduje nějakou fyzickou přípravu nebo člověka dostane do situací, na které není zvyklý, znamená to také vystoupení z komfortní zóny. A to si myslím, že je pro každého člověka dobré. Občas bychom měli zažít něco jiného, než na co jsme zvyklí.

Máte raději pohodlnou dovolenou, nebo dokážete cestovat i tak, že večer vůbec netušíte, kde budete spát?

S tím nemám vůbec žádný problém. Ale dřív jsem takhle necestovala a vlastně jsem ani necestovala tolik jako dnes. Samozřejmě je rozdíl, když jedete do Nepálu, nebo když vyrazíte s kamarádkami na Krétu. Stejně tak je něco jiného cestovat s dětmi a něco jiného podniknout dobrodružnou výpravu. Ale já si dokážu užít obojí.

Která z vašich cest byla zatím největším dobrodružstvím, na které nikdy nezapomenete?

Asi naše cesta po Balkáně. Měli jsme tehdy starého Land Rovera Defendera se stanem na střeše a Pepíčkovi bylo teprve devět měsíců. Vyrazili jsme přes Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko až do Řecka. Ten defender byl opravdu starý. Představte si něco jako starého žigulíka. Když se rozjel na osmdesát kilometrů v hodině, měli jste pocit, že jedete strašně rychle a že z auta každou chvíli něco upadne. Všechno se klepalo a rachotilo. Ale právě s tímhle autem jsme podnikali naše dobrodružné cesty. V Rumunsku jsme se dostali na cestu, přes kterou byly popadané stromy. Jenže už jsme se nemohli vrátit. Manžel se pokoušel auto vytáhnout pomocí navijáku, ale bylo tak těžké, že se zařízení poškodilo. Takže nám nezbylo nic jiného než pokračovat dál. Jenže přes cestu ležely stromy a manžel neměl motorovou pilu, pouze ruční. Dva dny je musel řezat, abychom vůbec mohli projet. A teď si představte, že jste někde v rumunské přírodě, kolem se pohybují toulaví psi, mohou tam být medvědi, všude je asi čtyřicet centimetrů bahna, útočí na vás komáři a vy tam máte devítiměsíční dítě, které se zrovna pokouší začít chodit.

To už musela přijít chvíle, kdy jste si řekla, že podobné dobrodružství nikdy více nechcete zažít.

To tedy ano! Nakonec jsem se zavřela nahoru do stanu a říkala si: „Děj se vůle Boží.“ (smích) Ale podívejte, dneska na to vzpomínám. Nic se nám nestalo, všechno dobře dopadlo a zůstala nám vzpomínka, na kterou nikdy nezapomeneme. A právě o tom cestování také je.

Jste člověk, který si cesty pečlivě plánuje, nebo raději nechává věcem volný průběh?

Když jsme takhle hodně cestovali autem, plánování měl většinou na starosti manžel. On tedy tvrdil, že má všechno naplánované a přesně ví, kam jedeme, ale já si myslím, že to zase tak úplně naplánované neměl. (smích) Poslední dva roky už tímto způsobem tolik necestujeme, protože jsme defendera prodali. Manžel se také hodně věnuje myslivosti, takže trávíme čas v přírodě trochu jinak.

Existuje místo, kam se opravdu ráda vracíte a kde se cítíte šťastná?

Moc ráda se vracím s kamarádkami na Krétu. Jezdíme tam společně už léta a je krásné sledovat, jak nám děti postupně odrůstají. Jezdí s námi i ty velké, takže se z toho stala taková naše tradice. Ale na světě je spousta míst, kam bych se chtěla vrátit. Určitě na Seychely, protože to je nádherná země. Ráda bych se znovu podívala do Nepálu, tentokrát bych ho chtěla poznat trochu z jiné strany. Mám také moc ráda Afriku. Byla jsem v Namibii, Jihoafrické republice, Maroku nebo na Zanzibaru. Afrika mě přitahuje.

Zdá se, že vás není těžké přesvědčit k další cestě.

To vůbec ne! Kamarádi se mi smějí a říkají, že jsem zážitkový člověk. V podstatě mi můžete říct, ať jedu kamkoliv, a já pojedu. Takhle mě třeba pozvali do Londýna na fotbal. Přitom já se na fotbal vůbec nedívám. Ale řekla jsem si, proč ne, a jela jsem. Byli jsme tam tři dny, stálo to strašně moc peněz, ale byl to perfektní zájezd. Prostě jsme byli v Londýně na fotbale a byl z toho další krásný zážitek.

Setkáváme se na veletrhu Caravaning Brno. Jaký máte vztah k obytným autům a karavaningu?

Já bych strašně chtěla obytné auto! Opravdu. Naši sousedé si ho nedávno pořídili a já jim ho úplně závidím. Soused má autodílnu, takže si na autě dokáže spoustu věcí udělat sám. Jednou jsem viděla, že jim obytné auto stojí před domem, a hned jsem tam běžela zjišťovat, jestli ho náhodou neprodávají. Někdy mám úplně chuť říct: „Půjč mi klíčky, já jedu sama!“ Jenže mám trochu problém s parkováním. Takže bych si asi musela najít nějaké opravdu velké parkoviště. (smích) Ale moc bych to chtěla jednou vyzkoušet.

Přitom máte zkušenosti s cestováním v autě se střešním stanem. V čem by pro vás byl obytný vůz lepší?

Především v pohodlí. Když máte stan na střeše, musíte ho rozkládat a zase skládat. A já si třeba nejsem jistá, jestli bych ho dokázala sama fyzicky zavřít. My jsme měli u defendera také takové boční zázemí, kde byl bar, kávovar a všechno potřebné. Bylo to hezké, ale samozřejmě také trochu nepraktické. Největší nervy jsem měla vždycky z mytí nádobí. Všechno je mastné, klouže to, pořád něco vyndáváte a zase skládáte. Když máte všechno naházené v kufru auta, musíte to neustále přerovnávat. Obytné auto je v tomhle určitě pohodlnější. Jedna moje kolegyně si teď také pořídila defendera a začala takhle cestovat. A já na ní úplně vidím, jak je spokojená. Je to krásné.

Kdybyste teď měla týden volna a před domem připravený obytný vůz, kam byste vyrazila?

Klidně bych jela někam na jih, třeba do Itálie. Už jsem o tom přemýšlela, a dokonce jsem se snažila přemluvit kamarádku. Ale ne každý je na takový způsob cestování. Někdo raději přijede do hotelu a má všechno připravené. Já bych ale chtěla, aby děti poznaly i jiný způsob cestování. Aby věděly, že nemusí mít vždycky všechno pohodlné a dokonale zařízené. Mně osobně určitý nekomfort vůbec nevadí. Dokážu být šťastná i ve velmi jednoduchých podmínkách.

To ostatně zažíváte i na místě, kam jezdíte s manželem do přírody.

Manžel má honitbu u Děčína, v nádherné oblasti poblíž Tiských skal, nedaleko německých hranic. Máme tam takovou malou boudu. Když ji vidíte, možná byste řekli, že vypadá jako psí bouda, ale my v ní normálně bydlíme. (smích) Nemáte tam elektřinu, musíte si rozdělat oheň a uvařit si na kamnech. Prostě žijete úplně jednoduše. Samozřejmě tam jezdíme třeba na prodloužený víkend. Kdybych v takových podmínkách měla žít trvale, asi bych se v rámci evoluce snažila posunout trochu dál. Ale na pár dní je to úžasné.

Co vám takový pobyt v přírodě dává?

Především klid. Když se celý týden pohybujete mezi lidmi, řešíte spoustu problémů a máte neustále nějaké povinnosti, potřebujete občas úplně vypnout. Já třeba ráno sednu do auta, jedu do Prahy, většinou do centra, a už dopředu musím počítat s tím, že vyrazím o hodinu a půl dřív, abych se vyhnula zácpám, někde zaparkovala a všechno stihla. Je to neustálý tlak a spěch. A pak přijedete někam do přírody, kde nemusíte vůbec nic. Můžete cestovat, poznávat nová místa nebo jen sedět a dívat se kolem sebe. Pro mě je to opravdu terapeutické. Cestování je moje terapie.

Dokážete na cestách úplně vypnout? Třeba i odložit mobilní telefon?

Určitě. Ono na těch místech, kam jezdíme, často ani není signál. Mobil používám hlavně na focení a natáčení. Ale dřív jsem hodně fotila klasickým fotoaparátem. Mám doma Sony Alpha a teď jste mi vlastně připomněla, že bych ho mohla zase vytáhnout. Už jsem s ním dlouho nefotila. Dneska všechno fotíme mobilem, ale s fotoaparátem je to přece jen jiné. Člověk se na věci kolem sebe dívá trochu jinak.

Říká se, že cestování dokáže pořádně prověřit partnerský vztah. Platí to i ve vašem manželství?

Samozřejmě! Když jsme cestovali defenderem, zažili jsme situace, které náš vztah opravdu prověřily. Někdy to bylo dost náročné. Chlapi se občas rozčílí, jsou vzteklí, protože něco nefunguje nebo se nedaří. Já ale většinou zůstávám v klidu. Mě máloco vytočí. Pamatuji si třeba ještě na cestu se svým prvním manželem do Berlína. On měl špatný orientační smysl, stejně jako já. A když jsme potřetí projížděli kolem Chemnitzu, říkala jsem mu: „Hele, tady mi to připadá nějaké povědomé. Tudy už jsme přece jeli.“ A opravdu jsme tam byli potřetí. (smích) On mi tehdy sám řekl, že mě obdivuje, jak dokážu zůstat klidná.

Takže máte recept, jak přežít partnerskou krizi na cestách?

Hlavně se zbytečně nerozčilovat. Protože co tím získáte? Když se v autě pohádáte, stejně se nikam rychleji nedostanete. Akorát pak sedíte vedle sebe a mlčíte. A hádky v autě jsou podle mě jedny z nejhorších. Slyšela jsem takovou radu, že když se lidé v autě pohádají, měli by alespoň otevřít okýnka. To mi připadá docela dobré. Aspoň všichni trochu vychladnou. (smích)

Vašemu synovi Pepíkovi bylo nedávno šest let. Roste z něj také dobrodruh a cestovatel?

Určitě. On cestuje odmalička. Poprvé jsem ho vezla autem do Itálie, když byl ještě úplně malý, a potom už běžně létal letadlem. Nemá z cestování žádné zábrany ani strach. Je na to zvyklý a bere to jako přirozenou součást života. Myslím si, že je dobře, když děti poznávají svět už od malička. A nemusí to být jen pohodlné dovolené. Právě na cestách se naučí spoustu věcí, které jim nikdo jinak nepředá.

Nedávno jste spolu byli také v Turecku. A Pepík tam zažil něco, co ho opravdu nadchlo.

Ano, byli jsme v Turecku na ozdravném pobytu s Kapkou naděje. Tyto pobyty pořádáme každý rok pro děti po transplantaci kostní dřeně. Bereme s sebou nejen děti, ale také jejich rodiče a sourozence. Pro některé z těch dětí je to vůbec první pobyt u moře. Někdy poprvé cestují i jejich rodiče. A během pobytu se z nás všech stane taková jedna velká parta. Je to moc hezké. Tentokrát byl se mnou i Pepíček a strašně chtěl vyzkoušet parasailing, tedy let na padáku taženém za lodí. Tak jsme letěli spolu. Seděl vedle mě, byl úplně nadšený a najednou mi říká: „Mami, to je nejlepší věc v životě!“ To jsou přesně ty okamžiky, které si člověk zapamatuje. Vidíte, jak je vaše dítě šťastné, jak objevuje něco nového, a máte z toho radost společně s ním.

Už šestadvacet let se věnujete pomoci nemocným dětem. Je pro vás cestování také způsobem, jak se vyrovnávat s psychicky náročnými situacemi, které vaše práce přináší?

Jednoznačně. Já chodím po nemocnicích, setkávám se s nemocnými dětmi a jejich rodinami, připravuji různé projekty. A někdy jsou ty příběhy opravdu velmi smutné. Když si člověk všechno bere příliš osobně a nedokáže od toho alespoň na chvíli odstoupit, může ho to úplně pohltit. A to není dobře. Já svoji práci pro Kapku naděje vnímám jako poslání. Chci těm lidem pomáhat. Ale nemůžu dopustit, aby to nakonec dopadlo tak, že někdo bude muset pomáhat mně, protože se z toho psychicky zhroutím. Proto je pro mě cestování tak důležité. Je to způsob, jak si vyčistit hlavu, získat odstup, načerpat novou energii a zase se vrátit ke své práci.

Co byste poradila ženám, které by také rády cestovaly a zažívaly dobrodružství, ale mají pocit, že už na to nemají věk, odvahu nebo příležitost?

Myslím si, že příležitost se dá najít vždycky. A věk, pokud je člověk zdravý, podle mě vůbec nehraje roli. Vidím to třeba u některých svých kamarádek. Říkají mi, že by nikdy nejely tam, kam jezdím já, nebo že by nedokázaly cestovat v takových podmínkách. Prostě nechtějí opustit svůj komfort. A já to chápu, každý jsme jiný. Ale myslím si, že by měl každý člověk občas trochu vystoupit ze své komfortní zóny. Nemusí to být hned nějaká velká expedice. Stačí udělat něco, co jste ještě nikdy neudělali, vyrazit někam, kde jste nebyli, a nebát se nových zážitků. A hlavně bychom neměli všechno pořád odkládat. Člověk si často říká, že někam pojede příští rok, až bude mít více času, až budou lepší podmínky. Jenže některé věci se prostě odkládat nemají.

A vy sama máte ještě spoustu cestovatelských plánů před sebou?

Určitě! A doufám, že jich bude ještě hodně. Pepíkovi je šest let, takže máme před sebou ještě spoustu společných zážitků. Já si někdy dělám legraci, že mi bude sto let a pořád budu chodit na rodičovské schůzky. (smích) Ale tak to prostě je. A já si to užívám. Víte, když se vrátím k tomu, o čem jsme mluvily na začátku, tak pro mě cestování opravdu znamená svobodu. Ten pocit, že můžete vyrazit, poznávat svět, být v přírodě, zažívat nové věci a na chvíli zapomenout na každodenní starosti. A já si myslím, že člověk musí ve svém životě cítit svobodu. To je strašně důležité.

• Další aktualita