Klára Vrtalová: Na cestách se s Pepou hádáme méně než doma. I když někdy to bylo skoro na rozvod

Kláro, vzpomenete si, jak jste se s Pepou seznámili? Byla to láska na první pohled?

Seznámili jsme se před dvaceti lety na jedné z prvních seznamek. Pepa mi jako jeden z mnoha odpověděl na inzerát a líbilo se mi, že reagoval opravdu na to, co jsem napsala. Asi týden jsme si psali, pak jsme šli na první rande a od té doby jsme spolu. Takže ano, asi to byla láska na první pohled. A myslím, že oboustranná.
 

Byl už tehdy takový dobrodruh a cestovatel, jak ho známe dnes?

Cestovatel určitě. Už tehdy natáčel Autosalon a kvůli testování aut jezdil po celém světě. Na jaře 2008 jsme spolu vyrazili na téměř měsíční expedici do Maroka. Pro mě to byl úplně nový zážitek. Zjistili jsme, že spolu fungujeme i daleko od domova a že nás oba baví být pořád trochu v pohybu.
 

Když se řekne Fotr na tripu, většina lidí vidí Pepu a holky. Jakou roli máte na cestách vy?

Já jsem tam s nimi byla vždycky, jen stojím za kamerou. Ze začátku si někteří lidé mysleli, že Pepa jezdí s holkami beze mě. Přitom si celý pořad točíme sami jako rodina, nemáme s sebou štáb ani kameramany. Natáčíme já a Pepa.

Kromě kamery a fotek se starám o obsah na sociální sítě a vedu náš e-shop s merchem. A samozřejmě jsem tam taky jako máma a parťačka. S trochou nadsázky se starám i o to, aby nám ta naše malá expedice držela pohromadě po lidské stránce. Protože najít rodinu, která spolu chce cestovat, natáčet seriál a ještě zvládne být celé měsíce v jednom autě, je vlastně docela vzácné.

Jak máte rozdělené plánování a praktické záležitosti?

Pepa řeší většinu logistiky, ubytování, přesuny, víza, povolení k natáčení a taky kompletně jídlo. Stejně jako doma ani na cestách moc nevařím, takže v tomhle má se mnou jistotu.

Já mám na starosti balení, věci pro nás, holky a naši fenku Lumi a všechno, co potřebujeme mít s sebou. Každý hlídáme svou část a za ty roky už většinou oba víme, co je na kom.

Hádáte se někdy na cestách? A kvůli čemu nejčastěji?

Samozřejmě se někdy hádáme, ale řekla bych, že na cestách míň než doma. Zároveň si vybavuju i pár situací, které byly skoro na rozvod.

Taková byla třeba Kanada. Za tři měsíce jsme ujeli skoro třicet tisíc kilometrů, abychom objeli celou zemi. Dlouhé přejezdy, stísněný prostor karavanu a do toho začínající puberta u holek.

A snad dvakrát to bylo skoro na rozvod v iráckém Kurdistánu. Byli jsme tam za covidu, k tomu náročné podmínky pro natáčení, starosti o bezpečnost a vedro skoro padesát stupňů. Jako žena jsem tam navíc některé situace vnímala jinak než Pepa. Všechno se to nasčítá a pak se člověk pohádá i kvůli drobnosti.
 

Je něco, co Pepa na cestách miluje a vy už při té představě protočíte oči?

Pepa má rád, když může věci řešit za pochodu, a změna plánu ho vůbec nerozhodí. Já se přitom ráda aspoň ráno dozvím, co nás ten den čeká. Jenže než se stihnu nastavit, už jedeme jinam.

Pepa mezitím vymyslí další zastávku, něco zahlédne u silnice a celé to přehází. Já pak ještě v hlavě jedu podle ranní domluvy a on už má třetí verzi programu. Pro něj je to radost z objevování, já bych občas ocenila radost z dodržení plánu.
 

Dokážete si ještě vůbec udělat dovolenou, při které se nic nenatáčí?

Bojím se, že opravdovou dovolenou už si udělat neumíme. Ani jeden. Poslední si vybavuju na jaře 2015, kdy jsem byla asi v sedmém měsíci těhotenství s naší mladší Leontýnkou.

Odpočíváme spíš průběžně během cest. Jenže nás oba baví vymýšlet, kam pojedeme a co tam uvidíme, takže i kdybychom vyrazili bez natáčení, nejspíš bychom si zase naplánovali tolik věcí, že by to vypadalo dost podobně. Jen bychom nemuseli nabíjet kamery.

Diváci vás znají jako „paní Columbovou“. Jak tahle přezdívka vznikla a proč vás vlastně téměř nevídají?

Nejspíš se začala používat v létě 2019 při prvním Fotrovi na tripu. Lidé se na sítích ptali, kde je maminka, a občas přišla i otázka: „Pepo, vy jste vdovec?“ Tak jsme začali vysvětlovat, že maminka s nimi samozřejmě je, jen stojí za kamerou.

Jsem silně introvertní a být před kamerou mě vůbec neláká. Takhle mi to naprosto vyhovuje. Pepa mě nikdy nepřemlouval, abych se ukázala. Myslím, že si zpočátku i trochu užíval tu představu diváků, že je otec hrdina, který sám cestuje s dětmi po světě. Tak jsem mu do toho nelezla. Jen jsem mu to celé natočila.
 

Když se ohlédnete za všemi společnými cestami, která vám nejvíc utkvěla v paměti?

Mně jsou nejbližší cesty na sever. Pokud bych měla vybrat jednu, byla by to naše cesta za polární kruh. Sever Evropy, Laponsko, Faerské ostrovy, Island, tam se mi opravdu moc líbilo. Laponsko patří k mým nejoblíbenějším destinacím.

Ale hodně mi v paměti zůstala i Kanada. Přestože pro nás byla náročná, moc se mi tam líbilo. A taky naše poslední cesta po americké Route 66.

Zažili jste někdy situaci, kdy vám opravdu nebylo do smíchu?

Pro mě bylo nejhorší, když si Leontýnka v Severním Irsku úplně vyrazila přední zoubek. Dodnes je mi z toho úzko. Když vidím video nebo fotky z té doby, mám skoro slzy v očích. Navíc následky pořád řešíme, takže to pro nás není jen nepříjemná vzpomínka. Tohle je rozhodně moje noční můra z cest.
 

A kdy jste si naopak řekla, že právě kvůli tomuhle stojí za to cestovat?

Nejvíc mě dojímá, když holky samy začnou vzpomínat na nějaké místo, situaci nebo společnou chvíli. Někdy i z doby, kdy byly tak malé, že bychom si mysleli, že si z toho nemůžou nic pamatovat. A najednou zjistíme, co všechno jim zůstalo v hlavě. Právě tehdy si říkám, že kvůli tomuhle stojí za to cestovat. A taky natáčet, protože se k těm společným chvílím můžeme vracet i po letech.
 

Holky vyrůstají způsobem, který zažije málokteré dítě. Vnímají vůbec ještě cestování jako něco výjimečného?

Obávám se, že už asi ne. Berou ho jako přirozenou součást svého života. Leontýnce byly dva roky, když jsme vyrazili na první delší cestu, a něco přes tři, když jsme začali natáčet Fotra na tripu. Bývali jsme dvě stě dní v roce na cestách, holky se učily v domácím vzdělávání a dvakrát ročně jezdily na přezkoušení.

Občas se zastavím a uvědomím si, jak jiné dětství jsme jim vlastně dopřáli. Zároveň to není způsob života pro každé dítě ani pro každou rodinu a ne vždycky je to jednoduché.
 

Baví je pořád vyrážet, nebo už přichází věk, kdy by raději zůstaly doma s kamarády?

Asi se to trochu střídá. Každá má občas období, kdy by radši byla víc doma. Před rokem se obě rozhodly, že chtějí začít chodit do školy. Pepinka je teď v prvním ročníku gymnázia a Leontýnka v páté třídě základní školy.

Musíme mnohem pečlivěji pracovat s kalendářem, využívat prázdniny a přemýšlet, kdy a na jak dlouho odjedeme. Poslední dva roky s nimi taky mnohem víc řešíme, kam by chtěly jet a co je zajímá. Když byly malé, bylo to snazší. Starší děti už si vybírají a my to respektujeme.
 

Co jim podle vás všechny ty cesty daly do života?

Řekla bych, že hlavně nadhled, samostatnost a větší vnímavost k ostatním. Viděly, že lidé žijí různě, mají jiné možnosti, zvyky i starosti a že to, co nám doma připadá samozřejmé, jinde samozřejmé vůbec není.

A pak určitě zodpovědnost a schopnost poradit si. Na svůj věk jsou obě poměrně samostatné. Snad si z cest odnášejí i důvěru v sebe. Že zvládnou víc, než si někdy myslí, a že když něco nejde podle plánu, nemusí to být katastrofa. Což si se svým tatínkem alias Fotrem procvičily opravdu důkladně.
 

A je něco, o co je naopak cestovatelský způsob života trochu připravuje?

Určitě ano. Přemýšlela jsem, jestli jim tím naším způsobem života i něco nebereme. Třeba možnost být víc součástí školního kolektivu, pravidelně se vídat s kamarády a vytvářet si hlubší vztahy. Ne všechno se dá nahradit tím, že dětem ukážete svět.

Přemýšlela jsem i nad pocitem domova. Odmalička jsme jim říkali, že doma je tam, kde jsme spolu jako rodina. Je v tom něco krásného, ale někdy si říkám, jestli jim vedle toho nechybělo i pevné místo a lidé, ke kterým se můžou každý den vracet.

Nemám na to jednoznačnou odpověď. I proto pro nás bylo důležité respektovat jejich přání začít chodit do školy. Teď hledáme rovnováhu mezi společným cestováním a tím, aby měly dost prostoru pro svůj vlastní život.
 

Kdo je u vás doma skutečný šéf expedice?

Nabízí se říct, že Fotr, když se po něm celá expedice jmenuje. Ale nikdy jsem neměla pocit, že by byl jeden z nás šéf a druhý se jen řídil jeho pokyny.

Pepa rozhoduje hlavně o věcech, které ho baví a rozumí jim. Já zase o těch svých. Je to spíš souhra než nějaké velení. Takže Pepa je určitě šéfem expedice na titulku. V praxi záleží na tom, co se zrovna řeší. A čím jsou holky starší, tím víc nám do toho mluví taky.

Co nesmí Kláře Vrtalové nikdy chybět v kufru?

Počítač, telefon a čtečka, samozřejmě taky kosmetika a hygienické potřeby. Jinak si nevybavuju nic, bez čeho bych na cestu nemohla odjet.

Minimalistické balení jsem se ani za ty roky nenaučila. Vždycky si říkám, že tentokrát už to zvládnu úsporněji, ale pak přijde to známé „co kdyby“ a přidám ještě jedny boty.
 

A kdyby tentokrát celou cestu plánovala jen paní Columbová – kam by rodina vyrazila?

Jednoznačně zase na sever. Láká mě Grónsko, Aljaška nebo Špicberky. Ta krajina, prostor, divoká příroda a pocit, že jste někde opravdu daleko od všeho. To bych si moc přála zažít.

Takže kdyby celou cestu plánovala paní Columbová, rodina by si hlavně musela přibalit něco teplého. Plavky bychom tentokrát mohli nechat doma. I když já bych je pro jistotu stejně zabalila.

• Předchozí aktualita
• Další aktualita