LADY CARAVAN - Avií Jižní Amerikou: „Motor se vysypal až v Chile“

“A hned na začátku se avii vysype motor.” Měla jste pocit, že expedice právě skončila?

Předně bych chtěla říct, že nejezdíme na expedice, ale na výpravy. Protože jsme s sebou sice měli vědce Vojtu, který obohatil knížku o geologická okénka a faktografii, ale naše cesta neměla žádné objevitelské ambice.

Porucha naštěstí nepřišla úplně na jejím začátku, to bych se asi opravdu bála, že jsme skončili dřív, než jsme vyjeli. Ale zvládli jsme dojet z Uruguaye přes Argentinu do Chile, vystoupat do And, dát si několikadenní trek v horách a poměrně dost toho vidět a zažít. Navíc už v těch prvních dnech se při nějakých drobnějších poruchách a výměně kol ukázalo, že kluci jsou poměrně sehraný tým, který si dokáže s ledasčím poradit. Žán je typ, který maká bez zbytečných řečí, Okoun je mechanik, Jack zkušený kamioňák, takže když to dali dohromady ještě s Ivčou, která jediná z nás ovládala španělštinu a dokázala vše tlumočit místnímu mechanikovi, věřila jsem tomu, že se jim oprava podaří.

Nicméně jak to zhodnotila AIčka: „Kniha má strukturální chybu, porucha motoru přišla už v první polovině. Měla se stát až v druhé polovině a děj k ní měl postupně gradovat.“ Myslím, že jsme se všichni shodli na tom, že nelze než souhlasit a taky bychom ocenili, kdyby přišla až víc ke konci. Nebo třeba vůbec...

Kdo a za jakých podmínek nakonec avii rozchodil?

Ale no ták, to vydalo na tři kapitoly v knize, přece naše čtenáře nepřipravím o to napětí? Jak jsem říkala, probíhala tam týmová spolupráce celé posádky, ale největší zásluhy na samotné opravě má Okoun, Žán, Jack a Ivča. Všichni ostatní se taky zapojili, ať už technicky, nebo zajišťováním věcí kolem. Pořád jsme museli jíst, pít, mít čisté oblečení a tak. Taková generálka motoru u chodníku v Chile zabrala dost času, takže se zapojili všichni přítomní na místě, Vojtovo příbuzenstvo v Česku a spousta dalších lidí.

Výprava byla početná. Navíc na expedici se mohli přihlásit lidé, kteří se neznali. Ovanul avii duch ponorkové nemoci?

Bylo nás devět a postupně jsem se hlásili přes inzerát na facebooku, takže jediní, kdo se navzájem znali byli Žán s Vojtou, díky kterým vůbec Aviou existuje a Jack, který s nimi byl už v Mongolsku. Ale rok před cestou jsme si dělali několik seznamovacích a plánovacích akcí, takže jsme se v Montevideu nesešli jako úplní cizinci. S výjimkou Okouna, ten se do posádky přidal doslova za pět minut dvanáct. Na druhou stranu, čím míň se vzájemně znáte, tím víc máte zajímavých historek ze života k vyprávění při týdenním čekání na vylodění auta, při dlouhých přejezdech nebo večerních sezeních u táboráku a tím později si začnete lézt na nervy...

Ale byli jsme na cestě 4 měsíce, takže jasně, ponorka se taky sem tam projevila. Někdy do té míry, že si to taky vysloužilo několik mírně filosofických odstavců v knížce.

Avia je tedy docela velké auto, ale jak v ní spí 9 cestovatelů? Na směny, jako v ponorce?

Jste si jistý, že se k Vám nedostal nějaký předběžný výtisk knihy? Protože tohle konkrétně moc pěkně popisuje Avokádo ve svém spacím okénku.  

Amálka byla vlastně pojízdná garsonka, kde byl na pár metrech čtverečních kuchyňský kout, dvě postele a obývák s rozkládacím gaučem. 9 lidí se tam dokázalo vyspat i naráz. Kdybych tvrdila, že pohodlně, tak by to nebyla uplně pravda. Ale dalo se spát i za jízdy, takže když se střídali kluci za volantem, mohli jsme jet v případě potřeby i nonstop několik dní a nocí. V případě, že jsme na noc našli vhodné místo, tak se občas někteří uchylovali do stanů.

Jak vznikl ikonický snímek avie, jak uhání solnou plání, který je i na přebalu knihy? Jeho autorem je Jakub Nosek.

To jsme tak jednou měli ponorkovou nemoc a Kuba se rozhodl, že půjde radši pěšky...

No dobře, jednoduše jsme projížděli přes Salar de Uyuni a dostali jsme se do jeho zatopené části, a protože je Kuba fakt skvělý fotograf, který má dobré oko, tak si nechal zastavit, vyběhl ven a čekal, až kolem něj proletí Žán s Amálkou. Vyšlo to naprosto geniálně a já jsem od napsání prvního slova do knížky věděla, že tahle fotka musí jít na obálku.

Expedice vyrazila před téměř deseti lety. Je těžké napsat knihu o cestě s takovým časovým odstupem?

Se psaním jsem reálně začala poprvé už necelý rok po výpravě, napsala jsem asi tři nebo čtyři kapitoly a odložila to na později. Protože bylo spoustu jiných věcí na práci – další cesta, úraz, nová práce, stěhování..., postupně jsem na psaní skoro zapomněla a vylovila ten první pokus až po letech. Vojta s Kubou se navíc nabídli, že se na vzniku knížky budou aktivně podílet, takže mě to motivovalo tentokrát psaní neodložit, dokud nebude hotovo.  

S větším odstupem se mi naopak psalo mnohem lépe, asi dost pomohla i moje přibývající léta. Najednou jsem na některé situace získala úplně jiný náhled, takže jsem to vzala znova od prázdných stránek a paměť si osvěžovala s pomocí fotek a svého cestovního deníku. I když to občas byla dost výzva, nevím, jestli jste někdy zkoušeli psát v jedoucí Avii, a pak to po sobě přečíst?

Další věc je, že jsme si některé situace každý pamatoval trošku jinak, což občas vedlo k docela komickým debatám. Ale v takovém případě se nám buď podařilo zrekonstruovat situaci s pomocí fotek a videí, a když ne, tak jsem si jakožto hlavní autor přisvojila právo veta.

Dopsáno jsme měli v březnu 2023 a další 3 roky trvalo, než jsme knížku dostali až do tisku. Což se povedlo mimo jiné díky obrovské podpoře spousty lidí v jejím předprodeji za což bych chtěla všem moc poděkovat.

Na expedici jste potkala svého manžela? Čím si Vás získal? Byla to romantická láska na první pohled nad sejmutou hlavou atmosférického čtyřválce…

Tak tady je to poněkud složitější. Ano, spojily nás výpravy Aviou, ale ne ta do Jižní Ameriky.  Ondra (Vojtův bratranec) s námi do Jižní Ameriky nejel, byl doma v Česku a na dálku nám pomáhal s opravou motoru. Konkrétně nám sháněl náhradní díly. Láskou na první pohled bych to taky uplně nenazvala. Popravdě jsem od roku 2016, kdy jsem Ondru prvně viděla na festivalu Overland, kde jsme měli seznamovací cestu s jihoamericku posádkou a s Amálkou, až do roku 2020 žila v přesvědčení, že Vojtův bratr (který nás vezl s Amálkou do přístavu v Antverpách) a bratranec Ondra jsou jedna a ta stejná osoba.

V roce 2020 se staly dvě věci. Konečně jsem si pořídila lepší brýle a vypravila se na další výpravu s Aviou. Tentokrát na pár dní do Pobaltí. A Ondra tam byl jako druhý řidič. Tam už si mě získal. Protože co je víc romantického než muž, který zprovozní ostřikovače auta, u kterého si jeho majitel myslí, že tam nejsou?

Vy jste ani po návratu z Latinské Ameriky nepřestali cestovat ve vozech značky Avia. To je nějaká zvláštní forma sebemrskačství?

Z mojí strany určitě ne, mě ta auta naprosto fascinují už od Jižní Ameriky. Líbí se mi, že pravděpodobně nepotkáte dvě stejné obytné Avie. Jsou vlastně geniální ukázkou lidské zručnosti, protože si je lidi stavěli a přestavovali sami doma. I Amálka z továrny vyjela jako valník a dotáhla to až na obytňák, který se dostal do Mongolska, Afriky, projel půl Evropy a kus Jižní Ameriky.

Z Ondrovo strany v tom možná trocha sebemrskačství bude, protože on je tím, kdo všechny stroje z flotily servisuje. Navíc to byl on, kdo přišel s tím, že si koupíme vlastní Avii. Já se ráda podívám i na nějaký modernější obytňák, možná si i občas zkusím představit, jak by se v něm třeba cestovalo, ale pak se stejně zase vrátím k té naší Avii a říkám si, že ne. Nevyměnila bych jí. Leda za další Avii. Jediný ústupek by možná byl, že by to mohla být Avie řady D.

Na přednáškách ukazujete “rodokmen” vozů Avia, které prošly cestovatelským projektem Aviou. Kolik avií právě teď vlastníte a kolik jich je pojízdných?

S Ondrou (a Vojtou s rodinou) vlastníme dohromady modrého furgona (AModrou z roku 1996). Já jsem si vyškemrala dvojkabinu valník (Amáta z roku 1989), o které jsem si myslela, že mě doveze k oltáři, ale nestlihli jsme jí zrenovovat. Paradoxně proto, že není dřevo, ne proto že by nebyly díly na Avie. No a otec zakladate Aviou Žán má ještě bývalou hasičskou Avii (AMáňu z roku 1986). Pojízdné jsou více méně dvě Avie z flotily a přímo naše jedna.

Prý chystáte vůz Avia s pohonem 4x4. Kam s ním plánujete vyrazit?

Pravda, ještě máme Aminu, to je taková raritka. Furgon s pohonem všech 4 kol, kterých bylo vyrobeno jen několik desítek kusů. Jeden se nám podařilo získat a Ondra ho teď opravuje. (To je to sebemrskačství v praxi.) Osobně doufám, že se s ní jednou podíváme do Afriky, Ondra by chtěl do Ameriky. A kdo ví, třeba jednou necháme Avii dopravit i do Austrálie. Svět je velký a pořád v něm bude co vidět a objevovat a 4x4 nám dá rozhodně nové možnosti.

AUTOR: Tomáš Málek, Camper Lovers

• Předchozí aktualita