Zuzana Osako: Nemusíme být světoví. Buďme čeští, abychom obstáli ve světě
18. srpna 2026 / 8:00
Výtvarnice Zuzana Osako hledá v českých tradicích inspiraci pro současnost. Lidovou kulturu ve své tvorbě rozvíjí od roku 2009, stojí za značkou Tradice a spolupracuje s tradičními řemeslníky. Sama se však za módní návrhářku nepovažuje – mnohem bližší je jí označení výtvarnice a malířka. V rozhovoru vypráví o české módě, krojové jupce, mladé generaci i o tom, proč bychom měli znát lidi, kteří naše oblečení vyrábějí. A nechává nahlédnout také do soukromí, kde hrají hlavní roli tři děti, příroda, krásné balerínky a manžel, který ji prý dokáže rozesmát několikrát denně.
Jedním z témat letošních veletrhů STYL a KABO je Hezky česky. Co pro vás toto spojení v kontextu módy znamená?
Český módní svět je specifický už tím, že jsme velmi malý trh. Když tady člověk tvoří a chce svou práci také prodávat, většinou musí zvládnout strašně moc věcí sám. Nestačí být zdatným návrhářem. Musíte být zároveň obchodníkem, marketérem a zvládat řadu dalších profesí. V tom je podle mě česká módní scéna specifická.
Je česká móda dostatečně sebevědomá, aby obstála vedle velkých zahraničních značek?
Myslím, že sebevědomí ukázat se máme. Důležité ale je vědět, kdo jsme. Někdy mám pocit, že se někdo snaží být „světový“, aby ve světě obstál. Můj osobní přístup je přesně opačný: budu česká, abych obstála ve světě.
Proč bychom při nákupu oblečení měli více přemýšlet o tom, kde a kým vzniklo?
Vidím dva důležité důvody. Prvním je, aby výrobek nevznikal neeticky nebo za cenu vykořisťování lidí. A druhý je mnohem osobnější. Mám hodně ráda, když vím, kdo za konkrétní věcí stojí. Mám to tak třeba i u jídla. Je krásné znát člověka, jeho tvář a příběh výroby. Stejně jako když nakupujete přímo od farmáře.
Ve své tvorbě často pracujete s českou tradicí. Jak ji přenést do současné módy, aby výsledek nepůsobil jako kostým?
Já například téměř vůbec nepracuji s ornamentem. Přebírám spíš určité střihové principy. Když pak model není zdobený třeba paličkovanou krajkou, člověka mnohdy ani nenapadne, že má něco společného s lidovým oděvem. Může jít například o specifický kulatý rukáv vycházející z lidového oděvu. Je to něco, co možná na první pohled ani nevidíte, ale vnímáte to a cítíte, že je ten oděv něčím jiný.
Dokáže podle vás kouzlo tradičních materiálů, technik a lokální výroby objevit také mladá generace?
Myslím, že právě mladá generace mi dává obrovskou naději. Sama mám tři mladé dospělé děti a všechny mají velký vztah k designu. Když někdy lidé lomí rukama nad tím, kam dnešní svět spěje, já to vidím jinak. U generace svých dětí vnímám velký zájem o hloubku, kvalitu a hodnotu věcí kolem sebe. A podle mě o tom dokážou přemýšlet mnohem lépe, než jim někdy přiznáváme.
Kdybyste měla vybrat jeden český módní kousek, který by měla mít žena v šatníku, co by to bylo?
Byla bych moc ráda, kdyby každá měla jupku. Krojová jupka z Podluží, odkud pocházím, mě inspirovala k tvorbě pro značku Tradice. Když se na ni podíváte samostatně, je to vlastně něco jako kabátek Chanel – úžasný kousek. Mám zákaznice například v reprezentativních funkcích, a právě jupka dokáže něco sdělit. Má třeba borduru z paličkované krajky, lidé si jí všimnou, ptají se na ni a najednou máte možnost vyprávět příběh, který za ní stojí. Má podle mě potenciál být jedinečným českým kouskem.
A existuje naopak něco, co byste z ženských šatníků nejraději vyřadila?
Asi ne. Každý kousek je podle mě o kontextu a o tom, jak ho žena zakomponuje do celkového vzhledu. Nenapadá mě nic, co bych dokázala jednoduše označit za špatné.
Co tedy podle vás dělá ženu hezky oblečenou? Značka, střih, materiál?
Možná to bude znít jako klišé, ale především to, jak se v oblečení cítí. První roky jsem pracovala hlavně zakázkově, takže jsem se osobně setkávala s každou ženou. A vůbec nešlo o to, která vypadá více nebo méně jako modelka. Rozhodovalo, jak se sama vnímá, jak se v oblečení cítí a jestli si svůj vzhled dokáže užít.
Když zrovna netvoříte, jak nejraději trávíte čas?
Já vlastně hranici mezi prací a volným časem příliš nemám ani nepotřebuji. Většina mé práce navíc není jen práce na módní kolekci. Hodně kreslím a tvořím design pro další klienty, takže na vlastní značku mám paradoxně poměrně málo času. Když zrovna nekreslím, jsem nejraději na procházce, v přírodě nebo na zahradě.
Zmínila jste své tři děti. Jak vás mateřství ovlivnilo?
Řekla bych, že mě ovlivnilo naprosto zásadně. Děti jsem měla velmi brzy, první syn se narodil měsíc před mými devatenáctými narozeninami, můj vstup do dospělosti tak byl zároveň vstupem do mateřství. A byla to nejhezčí věc, která se mi v životě stala. Celý život proto vlastně vnímám také mateřskou perspektivou a očima svých dětí. Člověk pro ně chce být v každém okamžiku tím nejlepším, čím dokáže být.
Zdá se, že vztah k módě vaše děti zdědily.
Všechny tři jsou obrovští „fashionisti“. Když ještě bydlely všechny doma, neustále si mezi sebou půjčovaly a vyměňovaly oblečení. Dcera je narozená mezi dvěma bratry a ráda se obléká i klučičím způsobem, takže to fungovalo dokonale. Měla jsem u ložnice průchozí šatnu s velkými zrcadly a oni tam pořád stáli, něco si vyměňovali, kombinovali a stylovali se. Strašně mě bavilo pozorovat jejich kreace. Od malička jsem na ně také šila a dcera šila se mnou. Každý týden jsme nakupovaly látky a tvořily. Už kolem pěti let si se mnou dokázala ušít jednoduchou sukýnku nebo látkovou tašku. Batikovaly jsme, pracovaly s látkami – móda pro ně zkrátka od dětství nebyla jen něco, co se koupí, ale také něco, co si člověk může sám vytvořit.
Máte módní slabost, které nedokážete odolat?
Krásné balerínky. Mám už docela slušnou sbírku a když vidím opravdu krásné, musím si je koupit.
A co vás dokáže spolehlivě rozesmát?
Můj muž. V životě jsem nepotkala člověka, který by dokázal tak rychle vytáhnout situační vtip přesně k tomu, co se zrovna děje. Klidně několikrát za den se mě zeptá: „Chceš slyšet vtip?“ A pokaždé má nový. Navíc je výborný vypravěč, takže se s ním směju opravdu hodně.
Co o vás lidé, kteří vás znají především jako módní návrhářku, většinou netuší?
Asi právě to, že se za módní návrhářku vlastně nepovažuji. Oděvní tvorba je jen jedním z mých výtvarných projevů. Cítím se jako výtvarnice a duší především jako malířka. Módu tvořím také proto, že mám skvělou komunitu zákaznic, které ji rády nosí. Kdybych měla úplně spontánně dělat jen to, co mě těší, asi bych malovala krajiny. Mám obrovskou slabost pro pozorování přírody, západů a východů slunce. Vidím se někde se stojanem uprostřed pole.