Rozhovor s Chantal Poullain

Chantal Poullain je herečka a šansoniérka s nezaměnitelným hlasem, charismatem a elegancí, která dokáže rozsvítit každou scénu. Prezidentka Nadace Archa Chantal, žena plná energie a lásky k životu, která už léta nazývá Českou republiku svým druhým domovem. „Kdybych opět stála před svým osudovým rozhodnutím, rozhodnu se stejně. Tedy až na pár okamžiků,“ říká. A protože je pro mnohé ženy módní ikonou, i letos se představí na veletrhu Styl a Kabo. Napsala už druhou knihu a pořád má ještě světu co říct, takže kdoví, třeba se dočkáme i té třetí.

Váš hlas i charisma jsou jedinečné – co je pro vás největší kouzlo herectví?

Pro mě je divadlo hlavně příběh, který má hloubku, duši. Nejbližší je mi tragikomedie – drama, které se dotýká srdce, ale dokáže vykouzlit úsměv. Humor je přece součástí života, i toho nejtěžšího. A pak jsou tu partneři na jevišti – bez vztahu, bez spojení s druhým hercem to pro mě nemá smysl. Ale největší kouzlo je vždy v tom, že můžu divákům něco dát. Nedělám divadlo pro sebe, ale pro lidi v hledišti.

V Brně jste teď vystupovala v představení Rebelky, jak moc se vás ten příběh dotýká?

Hraji tam ženu, kterou dali do domova důchodců, tak v tomhle ohledu se mě to úplně netýká, protože nikdy nebudu v domově důchodců. A kdyby mě tam někdo někdy strčil, uteču. Ale ten příběh dvou žen, které utíkají před tím, co jim už nepatří a co nechtějí, tak ten se mě dotýká hodně. Každý má právo žít dle sebe, podle svých pravidel a rozhodnout se o svém životě sám.

Máte to tak i ve vlastním životě?

Jsem žena, která žije pro své milované. Občas na sebe zapomínám, dávám se stranou. A pak si musím sama sobě připomenout: „Myslíš někdy i na sebe?“ Není to snadné. O to víc mě fascinuje odvaha žen, které vystoupí z rutiny a řeknou: „Teď chci žít já.“

Jak se připravujete na roli?

Je to pro mě skutečně práce, někdy i malé peklo (smích). Čeština není jednoduchá – učím se slovo po slovu, stále si pletu „si“ a „se“.  Navíc musím mít text přeložený i do francouzštiny, abych jej pochopila správně. A před každým představením si text zopakuju, i když už hra běží desítky nebo stovky repríz. Potřebuji klid, jistotu, že jsem připravená. A pak už je to hra – živá, s chybami, s úsměvem, s pochopením diváků. Se mnou nikdy nevíte, jak to představení dopadne a nikdy není stejné. A jak říká můj oblíbený režisér a autor Láďa Smoček: “Možná neovládáš dobře češtinu, ale velmi dobře ji vnímáš.“

Máte nějaký rituál před představením?

Ani, ne, spíš je to takové to naše Zlom vaz nebo ve francouzštině si říkáme Merde a pak máme ještě jednu větičku, ale ta je trošku moc sprostá, tak ji teď radši asi neřeknu (smích).

Co byste poradila ženám, které hledají svůj vlastní styl, sama sebe?

Styl není o šatech. Můžete mít Chanel, ale když nejste Chanel uvnitř, nebude to fungovat. Je to o klidu, přijetí sebe sama, i se všemi malými komplexy. Pravá krása je v očích, v úsměvu. A když je den, kdy sama sebe necítím, nejdu mezi lidi – neumím to skrývat. A ta práce najít sama sebe, není vůbec jednoduchá.

Co vám pomůže, když přijde ten den, kdy vám není dobře?

Většinou se zastavím a moje otázka zní: Co máš za problém? A odpověď je jasná, mám všechno důležité. A to nejdůležitější je, že moji blízcí jsou zdraví. Měli bychom si uvědomit, že žijeme dneska v zemi, kde se máme velmi dobře. A ještě jedna důležitá věc je: Když dáváte, dostanete. Vnímat lidi kolem sebe a vždy být připravena pomáhat, mi dává smysl života a každý by si měl uvědomit jedno: když pomáháme, tak si dáváme dárek sami sobě. A na to mnoho lidí zapomíná.

I když ten obal není vše, vy jste pro mnohé ženy módní ikona, krásně se oblékáte, kde hledáte svůj styl? Nebo je to tím, že jste z Francie?

To si nemyslím, kdysi to bylo jiné, když tady nebyl výběr, ale dnes už ty rozdíly nejsou. A co se týká mě, neumím oblečení hledat, buď se hned zamiluju nebo jdu od toho. Když si něco vyzkouším, tak vím hned, jestli je to to pravé nebo ne, nezkouším pořád dokola věci. Vždy ale říkám, že míň je víc.  Moje maminka mě naučila být elegantní za jakékoliv situace. A měla v sobě velkou nonšalanci. Je jedno jestli v šatech od úžasných návrhářek, na které jsem měla v životě štěstí, nebo i v obyčejném neznačkovém oblečení. Můžete nosit džíny a tričko a být elegantní. Je to opět o tom, jak to nosíte.

Vaše nadační činnost je obdivuhodná – co vás vedlo k založení Nadace Archa Chantal?

Moje maminka mě učila vnímat druhé, pomáhat. Když jsem přijela do Čech, chtěla jsem samozřejmě něco dělat. A pak jednou můj malý syn Vladimír v nemocnici v Brně řekl: „Mami, proč je tady tak smutno?“ A mně v hlavě cvaklo – chtěla jsem nemocnice proměnit v místa, kde se děti nebojí. A tak vznikla nadace. Letos už slaví 33 let.

Co považujete za svůj největší životní dar?

Mého syna. A taky to, že jsem měla odjet do Ameriky, ale můj osud mě přivedl do České republiky.Nebylo to vždy lehké, ale tahle země mi dala tolik krásného – sílu kultury, která zachránila a bojovala za svobodu a naději. A dnes vím, že jsem se rozhodla správně.

Říká se, že silné ženy přitahují silné muže. Jak je to u vás?

Pro mě je muž strom – silný, pevný, který mi dá pocit, že se o něj můžu opřít. Najít takového není snadné. Protože byť jsem silná žena, tak jsem zároveň i křehká. Ale já pořád věřím v lásku. Je pro mě kořením života.

Jaké by bylo vaše poselství ženám všech generací?

Nebojte se. Žena je silná. A nikdy by neměla zůstat nešťastná jen proto, že se bála rozhodnout být šťastná. Štěstí je dar, který pak můžete rozdávat dál, ale musíte ho nejdříve najít v sobě.

Na veletrhu Styl a Kabo budete letos podruhé – tentokrát s knihou Život na kolotoči. O čem je?

Je to moje druhá kniha – o tom, že život se točí jako kolotoč, vrací nás na podobná místa, ale s jiným pohledem, protože jsme se posunuli a možná vnímáme situaci jinak. A tohle je má celoživotní filozofie, neustále být připraven přijímat v sobě změnu, názor, postoj. Pro mě je kolotoč minulost, přítomnost i budoucnost. To psaní bylo krásné, člověk si na mnohé zase vzpomene. Jen je to se mnou složité, psát sama se svou češtinou nemůžu. Kniha vznikla díky Míše Zindelové, která ji se mnou celou napsala, a hlavně měla velkou trpělivost. Mnoho lidí se mě ptá, kdy bude další kniha, takže kdo ví… možná jednou přijde i ta třetí. Ta by se asi jmenovala Poslední tečka (smích).

Loni jste se na veletrhu Styl a Kabo setkala s paní Evou Pavlovou, jaké to setkání bylo?

My jsme se tam potkaly poprvé a zjistily jsme, že jsme naladěné na podobnou vlnu. Bylo to úžasné setkání. Dokonce spolu připravujeme nějaké projekty. Je to žena, která je něžná, je osobnost a je člověk se srdcem na pravém místě. Zavnímala jsem, že pro ni tato role není vůbec jednoduchá. Když jsme pak byly chvíli samy, tak jsme spolu prožily krásný čas, nikdo nás nehlídal, nemusely jsme se nějak tvářit, nějak chovat. Je to vždy tak, když chcete někoho více poznat, tak musíte být v klidu, bez fotografů, otázek novinářů, kamer… když jste sami za sebe.