Rozhovor s Michaelou Tomanovou

Propojení dvou světů, vědy a krásy, není až tak časté. Michaela Tomanová zvládá obojí a do toho je ještě maminkou patnáctiměsíční dcerky. Díky vítězství v soutěži Miss Universe se ji otevřely dveře nejen do světa modelingu, ale také k tomu, aby veřejnosti ukázala, jak medicína postoupila ve výzkumu HIV. Michaela Tomanová tak ztělesňuje inspirativní spojení inteligence, krásy a společenské odpovědnosti, prolamující stereotypy a ukazující, že žena může excelovat v mnoha rozmanitých oblastech života.

Co vás přivedlo právě k medicíně a následně k výzkumu HIV?

Po gymnáziu jsem nastoupila na VŠCHT, protože mě bavila biologie a chemie, ale tuto školu jsem musela po prvním semestru ukončit, protože mi nešla matematika. A našla jsem kombinované studium na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a tím se mi podařila skloubit nejen láska k chemii a biologii, ale také modeling, který jsem v tu dobu už dělala. Vystudovala jsem bakalářský a magisterský titul a přihlásila jsem se i na doktorandské studium. Tam nás vzali dva, takže jsem nyní doktorandka na 1. lékařské fakultě a zajímám se metabolickým zdravím u osob žijících s HIV.

Jak jde skloubit modelka s lékařkou? Obojí je časově náročné.

Ještě nejsem lékařka, jsem zatím doktorandka, ale to spojení lze hlavně z toho důvodu, že vedu svůj vlastní výzkum. Kdybych byla přizvaná k nějaké jiné skupině výzkumníků, tak by to zcela jistě skloubit nešlo. Ale to, že to celé vedu a veškerá zodpovědnost je na mě, tak si to časově dokážu rozvrhnout. Nicméně byť je v tomto smyslu výhoda, tak jinak je ta zodpovědnost hodně náročná, ale tak to v životě je, něco za něco.

Vraťme se ke studiu, co Vám nejvíce utkvělo v paměti?

Toho je tak moc, že nevím, co, vypíchnout. Ale co mi utkvělo v paměti je určitě to, že když jsem dělala takové menší dotazníkové šetření ohledně povědomí zdravotnických profesionálů o infekci HIV, a dospěla jsem k tomu, že pouze 4,5 % lidí ze zdravotnictví opravdu ví, jak vypadá život s HIV. Takže nějaká stigmatizace je nejen mezi nezdravotníky, ale k mému překvapení i právě v tom zdravotnictví.

Proč zrovna HIV?

V prváku jsme měli mikrobiologii a mě tehdy hodně zaujalo, jak se virus HIV replikuje, jak se zapisuje do genomu hostitelské buňky a jak ta nemoc graduje. Zajímavé bylo to, že jsem toto téma začala zpracovávat a v průběhu toho jsem zjistila, že to téma už není vůbec aktuální. Že je ta situace diametrálně odlišná od toho, co je napsáno v knihách. My jsme se neučili o tom, jak je to s HIV dnes, ale o AIDS z osmdesátých let, kdy to bylo šílené. Doba neskutečně postoupila, antiretrovirová terapie je už také na jiné úrovni, v podstatě by se dalo říci, že lidé žijící s HIV jsou na tom lépe než HIV negativní populace, a to málokdo ví.

O tom určitě veřejnost moc neví, je pro Vás důležité tyto informace předávat dál?

Přesně o tom ta moje práce je a moc mě těší, že mi i tato platforma dává prostor, abych o tomto tématu mohla mluvit. Ráda bych se díky tomu stala ambasadorem české společnosti AIDS pomoc, která se zabývá nejen destigmatizací této společnosti, ale i prevencí. A to je další bod, na který cílím. Od září budeme spouštět sexuální výchovu pro středoškoláky. Protože u nás dochází k narůstající incidenci HIV, která je zapříčiněna hlavně špatnou informovaností o sexuální výchově na středních školách.

Kdybych potkala partnera, který by byl HIV pozitivní, jak moc se musím bát?

Nemusíte se vůbec bát. Samozřejmě záleží na tom, jestli ten člověk bere léky, nebo ne, ale to poznáte hned. Člověk, který nebere léky, má AIDS, to znamená, že to onemocnění už nějakým způsobem vygradovalo, ale i tak Vám nemůže ublížit, pokud byste s ním neměla nechráněný sex nebo s ním sdílela jehly.

Jak tedy pokračuje další výzkum HIV?

Díky výzkumům se spouští očkování proti HIV, dokonce se vynalezla preexpoziční profylaxe, což znamená, že lidé vystavení rizikovému chování si mohou preventivně dvakrát za rok píchnout injekci, která je ochrání. Zatím to funguje v Americe, u nás je to pořád drahá záležitost. Ale hlavní je informovanost veřejnosti, ta je pořád velice nízká.

Co Vás při vaši práci nejvíce překvapilo?

Když jsem psala bakalářskou práci na toto téma, nikdo ji tady nikdy nepsal, a proto jsem psala do všech HIV center v České republice a prosila je o pomoc. Protože ta terminologie a infekční nomenklatura, kterou musíte u bakalářky používat, byla opravdu náročná a potřebovala jsem, aby si tu práci někdo přečetl, tohle sám napsat nemůžete. Navíc jsem potřebovala vzorek pacientů. Ale byla jsem vlastně nikdo, holka z druháku a vůbec nikdo se mi neozval, až na pana docenta Rozsypala, přednostu Kliniky infekčních a tropických nemocí, a to mě nesmírně překvapilo. Napsal mi, ať mu pošlu celou mou práci a on ji zadarmo a bez toho, aniž bychom se potkali, opravil a poslal ji zpět. Takto také vznikl můj vztah s Bulovkou, kde teď, pod vedením docenta Rozsypala, dělám svůj doktorát. A tento přístup jsem nikdy nezažila, že by Vám někdo takto nezištně chtěl pomoci, a to mě inspirovalo k tomu také nezištně pomáhat. 

Vaše účast, a hlavně výhra v soutěži Miss Universe je velkým úspěchem, co osobně pro Vás toto znamená?

Osobně je to jednoznačně nejlepší způsob propagace toho, co opravdu dělám, kde chci pomáhat, a to je právě život s HIV. Navíc velká motivace je také to, že Miss Universe je mezinárodní soutěž a spolupracuje s organizací AMFAR, která se zabývá výzkumem HIV. A třeba si mě tam někdo všimne a uslyší můj příběh. Takže pro to je to pro mě tak důležité.

Jaké jsou vaše povinnosti po výhře v Miss Universe?

Povinností je hodně, třeba i má účast zde v Karlových Varech na festivalu. Šla jsem tady přehlídku Beaty Rajské, přehlídku Debbie Brown, dnes jsem na přehlídce Zuzany Lešák Černé jako host. Čeká mě v srpnu  krásná akce Styl a Kabo, kde budu chodit přehlídku na slavnostním Galavečeru. Natáčeli jsme oficiální spoty, připravujeme kalendář na rok 2026 a 1. listopadu odlétám na světovou soutěž Miss Universe. Bude to náročné, ale říkám si teď nebo nikdy. Další šance určitě nebude, tak ji musím chytit za pačesy. Mám energii, elán, motivaci, a hlavně neuvěřitelnou podporu v mé rodině. Má rodina mě podporovala úplně ve všem, co jsem kdy dělala a dělám. A to je důvod, proč tady dnes jsem a dělám to, co dělám.

Jak podle Vás krása ovlivňuje postavení ve společnosti?

Tady hodně záleží, o jaké společnosti se bavíme. Do nemocnice chodím téměř nenamalovaná, s culíkem, v bílém plášti, rozhodně se nestylizuji do pozice Miss. Samozřejmě, že když se někdo zeptá, tak ráda odpovím. Ale třeba v tomto oboru je to trochu ztráta kredibility. Takže žiju ve dvou rozdílných světech, svět výzkumu, kde moc nehovořím o tom, že jsem modelka a pak modeling, to je naprosto rozdílný svět.

Posouvají se tyto soutěže krásy směrem k podoře osobního rozvoje a kariéry?

Určitě, navíc klasická Miss, která je ohraničená věkem, toho nemůže tolik nabídnout, ty mladé holky toho v životě moc nestihly. Ženy na Miss Universe přinášejí zajímavé příběhy. Ale pořád si myslím, že účastnice by měly mít pěknou postavu bez ohledu na věk. Plus size modelky sem nepatří. Vím, že je to dnes tak trochu hit, ale podle mě to není zdravé a určitě to nepodporuji. Myslím si, že žena může být nádherná v jakémkoliv věku a pokud má navíc co předat, tak je to skvělé. Líbí se mi, když ženy dělají to, co má nějaký smysl.

Změnila jste se díky této soutěži?

Nezměnila. Chtěla bych zůstat stále svá, jsem hodně bojovná. Jsem lev a nerada prohrávám. I teď mám před sebou cíl a budu se snažit pro to udělat co nejvíce. Ale tak to mám ve všem.

Bylo na soutěži Miss něco, co Vás negativně překvapilo?

Vůbec nic mě nenapadá, takže nebylo. Bylo to pro mě hodně příjemné, něco jako dovolená. Mohla jsem na chvíli vystoupit ze svého života a být s novými lidmi. Navíc mě ženy, které se Miss účastnily nesmírně motivovaly. Jednou z finalistek byla i Petra Šafránková, ředitelka Pražské taneční konzervatoře, té jsem vyprávěla svůj příběh a ona se mě zeptala, proč to nepředávám středoškolákům, a tak vznikla spolupráce na kurzech sexuální výchovy ve školách. Takže i díky Miss Universe se mi plní sny.

Umíte odpočívat?

Neodpočívám, to mě nebaví, vlastně to nesnáším. Kdybych jela na dovolenou a tam byla na pláži, tak to by pro mě bylo úplné utrpení. Takže neumím odpočívat. Pro mě je odpočinek sport. Dělala jsem závodně sportovní gymnastiku, hrála jsem tenis, cvičím pilates a teď chodím na procházky s malou. To je ten nejlepší odpočinek. Obecně je pohyb nejlepší antidepresivum. A to bych taky ráda propagovala.

Co Váš partner, stíhá Vás?

Můj partner je úplně stejný, na všechno řekne Ano, je to takový yesman a má z toho radost. Jsme spolu už šest let, známe se o rok déle.

Máte dcerku, které je něco přes rok, jezdí s Vámi na tyto akce?

Ano, i tady je se mnou, hlídají ji moji rodiče. Moje první velká cesta bude do Brazílie, ale tam letím v podstatě jen na otočku, tak poletím sama, ale pak poletíme do Thajska a Španělska, a to poletíme jako rodina.

Plánujete další děti?

Určitě! Musím říct, že mateřství je nejkrásnější část mého života, a to je to, co mě změnilo, hodně. Je ze mě úplně jiný člověk. Neskutečně jsem se uklidnila. Kdybych nebyla maminkou, tak bych tu Miss ani nevyhrála, protože já byla šílený živel. V mateřství jsem našla vnitřní klid. Asi je to tím, že jsem v tom našla naprosté naplnění svého života. A jakýkoliv projekt, který teď přijde a má smysl, tak je to jen bonus navíc a je to krása.

Jaké bylo Vaše dětství?

Nádherné! A hektické. S maminkou, letuškou, jsem cestovala všude po světě. Studovala jsem francouzské gymnázium, tak jsem se každý víkend musela učit slovíčka a gramatiku. Hodně jsem sportovala. Ale mé dětství bylo opravdu skvělé, a moc ráda na něj vzpomínám. Jediná nevýhoda byla to, že jsem jedináček a veškerá pozornost byla soustředěná na mě.

Kdo Vás tedy v dětství nejvíce motivoval?

Určitě moje maminka, je to nesmírný profík ve všem, co dělá. A dělá toho tak moc. Navíc je mám opravdu dobrý člověk a loajální přítel. To na ní mám neskutečně ráda. A moje babička z tátovy strany je zase elegantní noblesní paní, takže se to krásně propojilo.

Kdybyste mohla dát malé Michaele Tomanové nějakou radu, jaká by to byla?

Nedala bych ji žádnou radu, vůbec žádnou. Možná jen jednu, ať se nezabývá věcmi, na kterých nezáleží a které nemůže ovlivnit, ale to můžu říkat teď, protože jsem už v jiné životní fázi.

Co byste poradila mladým dívkám, jak se v dnešním světě chovat? 

Řekla bych, ať zkouší všechno, co můžou. Ať se baví s lidmi, získávají inspiraci. A když člověk hledá, tak najde. Samo k nikomu nic nepřijde, člověk nemůže čekat, že bude sedět na židli a někam se dostane. Musíte bojovat a najít to, co vás baví. Myslím, že je dnes trošičku problém to, že mladí tráví čas na sociálních sítích a na počítači a hůř se seznamují.

Jak se vyrovnáte s tím, když uděláte chybu?

Jsem na sebe hrozně přísná a vím, že bych neměla. Uvědomuji si to velmi dobře. Nerada dělám chyby a když je udělám, tak se na sebe zlobím. Na druhou stranu jsem schopná sebeanalýzy a sebekritičnosti, a to je docela pozitivní stránka. Nikdy neříkám, že je to chyba někoho, vždy se dívám na to, co jsem mohla udělat jinak já sama.