Rozhovor s Ladislavem Špačkem

Jak jste se dostal ke spolupráci s prezidentem Václavem Havlem a jak na tu dobu vzpomínáte?

Když se mě někdo zeptá, jak se člověk může stát mluvčím prezidenta, řeknu mu po pravdě, jak to bylo v mém případě. Pan prezident Václav Havel jednou vstoupil do mojí kanceláře v době, kdy jsem pracoval v České televizi a nabídl mi pracovní pozici svého mluvčího. Jak se říká, náhoda přeje připraveným. A pan prezident zřejmě věděl, že jsem na tuto pozici dobře vybavený a připravený, protože jsem v té době už měl mnoho pracovních zkušeností z postu pedagoga češtiny na filosofické fakultě, díky práci v televizi jsem denně přicházel do styku s kamerou i novináři apod.

Pracoval jste na Pražském hradě více než 10 let….

Byla to doba, kterou nejde s ničím srovnat. V porevoluční atmosféře se všechno zásadně a pronikavě měnilo, potřebovali jsme světu představit novou republiku, vstoupit do NATO, intenzivně jsme cestovali, navštívili jsme 40 zemí. Státníci nejrůznějších zemí si během doby, co byl Václav Havel prezident, u nás na hradě podávali dveře, protože všichni od papeže až po dalajlámu jej chtěli vidět na živo. Měli jsme štěstí, že takovýto člověk, jakým byl, stál v čele naší země. Lidé na něj dodnes vzpomínají jako na ikonu, která pro náš stát hodně udělala. Můj život byl tehdy hektický, naplněný vysokou politikou.

Co jste se v prezidentské kanceláři naučil a jste za to vděčný celý život?

Naučil jsem se mnoho věcí, které aktuálně v profesi spisovatele uplatňuji. Naučil jsem se pohybovat ve světě významných osobností, večeřel jsem například s americkými prezidenty, několikrát jsem hovořil s britskou královnou Alžbětou. Získal jsem schopnost vnímat svět komplexně. Václav Havel celý svůj tým lidí, který se okolo něj pohyboval, učil svojí činností, vše jsme s ním prožívali, učil nás vnímat problémy světa, když jsme přiletěli například do Austrálie, nejdříve jsme zavítali mezi původní obyvatele, ne do nablýskaného prostředí hlavního města této země. Tento muž nás učil zajímat se o životy opomíjených skupin lidí. 

A co ještě vám dala práce v prezidentské kanceláři?

Na cestách s prezidentem se člověk naučí postarat sám o sebe, protože samozřejmě všichni pečují o blaho prezidenta. Vzpomínám si, že jsem měl jeden kufr na 14 dnů pro cestu po Jižní Americe, v rámci které jsem absolvoval 17 přeletů. Díky této práci jsem si osvojil dovednost adekvátně hospodařit s časem a získal jsem možnost vidět největší krásy a bohatství planety, ale současně i největší bídu a hrůzy.

Bylo na té tehdejší spolupráci něco opravdu náročné?

Náročné bylo neustále být ve střehu a sledovat domácí i zahraniční politický vývoj. Bylo to nutné kvůli odpovědím pro novináře. Musel jsem být stále k dispozici, například americká média mě kontaktovala v době, kdy je u nás noc. Byla to práce, kdy člověk balancuje na ostří nože a musí mít pečlivě promyšlené, co řekne, protože jeho slova mají dopad a mohou vyvolat i nepříjemnosti.

Jaká aktivita vás na té spolupráci nejvíce naplňovala a dnes vám možná i chybí?

V těch 90. letech jsme dělali práci, která za námi byla hodně vidět. Dnes mnoho tehdy zbudovaných věcí funguje tak nějak samovolně. Na začátku 90. let přišel Václav Havel s tím, že Česko by mělo mít dvoukomorový parlament, poslaneckou sněmovnu a senát, prosazoval to tehdy proti vůli politické reprezentace. Dnes je senát skvělou pojistkou, kontrolní složkou. Samozřejmě, že se i některé věci v té době nepodařily, ale kdybychom je uměli udělat lépe, udělali bychom je lépe. Obecně nám chyběly zkušenosti.

Existuje nějaká konkrétní historka či moment, které vám zůstaly v paměti dodnes a zřejmě vám tam i zůstanou?

Ano, jedná se o moji první cestu s panem prezidentem Havlem, konkrétně do Maďarska. Pan prezident se mě při přípravách na cestu zeptal, zda mám přehlídkový kabát (pozn. redakce dlouhý kabát). Neměl jsem, tak jsem si jej šel koupit. Přijeli jsme do budovy parlamentu v Budapešti, sekretářka můj kabát pověsila na věšák a s panem prezidentem jsme se vydali v rámci česko-maďarské delegace čítající asi 20 lidí za naším programem. Pointa příběhu, kabát jsem si zapomněl z věšáku před opuštěním budovy parlamentu vzít a vzpomněl jsem si na něj až v letadle. Možná tam visí dodnes?

Jste spokojený s pohledem na dnešní politiky, co se týká vzhledu, nebo se stále mají co učit?

Současná doba je důkazem toho, že se učí snadněji a rychleji, cestují po světě a mají možnost srovnání. Dříve si neuměli uvázat kravatu, nosili obleky ve velikosti o dvě čísla větší, než jim náleží. Když se podívám na dnešní dobu a minulost, je tam vidět obrovský rozdíl ve prospěch dnešní doby. Myslím si, že i při konfrontaci se zahraničními delegacemi se nemáme za co stydět. Dámy i pánové v rámci politického spektra naši zemi důstojně reprezentují.

Dlouhodobě hovoříte nejen o etiketě, ale také o etice a morálce. Máte pocit, že dnes už společnost některé zásady opouští?

Všechno směřuje k větší ležérnosti a jednoduchosti. Dříve bylo nemyslitelné, aby dospělý muž chodil v krátkých kalhotách například po ulici. Dnes jezdí i na koloběžce. Ležérnost se ovšem projevuje i v osobních vztazích. Morálka je soubor hodnot, který odráží daný stav. Dříve byla jiná než dnes. Dnes ale existuje dostatek možností, tak se každý člověk může poučit, jak je vhodné žít a vychovávat své děti, jak dobře žít s lidmi okolo sebe, v partnerském vztahu, s přáteli či v pracovním kolektivu. Máme skvělou historickou tradici a zkušenosti a nikdo nám nevnucuje cizí vůli, jak žít. Nemám dojem, že by lidé v Česku dnes snad směřovali do pekel. Myslím, že jsme v této naší krásné zemi docela odpovědní a žijeme úměrně našim možnostem.

Když se podíváte v Česku na různé generace či jejich zástupkyně a zástupce, která myslíte, že je na tom v souvislosti s používáním pravidel etikety nejlépe?

Každá generace má trochu jiný styl. Senioři si nesou s sebou své životní návyky, které v době jejich mládí byly zcela jiné, než je dnes běžné. Muži i ženy měli blízko k eleganci. Muži bez saka a bez kravaty nevycházeli z domu. Ženy nosily šaty. Tito lidé mají zakořeněná pravidla etikety v sobě. Muži byli velmi galantní k ženám. A ženy, ty se například upravovaly i před odchodem z domu, když šly se smetím pro případ, co kdyby někoho známého cestou potkaly. Střední a mladá generace má uvolněný styl. Z principu mi nevadí triko a džíny. Ale džínové šortky není vhodné nikdy nosit do města, na dovolené u moře ano. Zhruba jedno procento mužů má nohy, na které je pěkný pohled, ale smutné je, že zbytek mužů si myslí, že do toho jednoho procenta patří, obvykle tomu tak není.

Nemrzí vás, že se vytrácí cit pro to, co si obléci na kterou příležitost?

Mrzí mě, že se vytrácí snaha pokračovat v tom, co uměla v souvislosti s etiketou starší generace. Každá situace si vyžaduje jiné chování, jiný oděv. Bohužel se vytrácí cit pro reakci na žánr situace, v níž jsme se ocitnuli, ale i sebereflexe. Přeci není v pořádku jít do Národního divadla, místa, k němuž jako národ máme úctu, ve vytahaném zeleném svetru. Toto není výjimka, což je doslova žalostné. Pro starší generaci bylo samozřejmé, že do práce bylo vhodné nějaké oblečení, na procházku s manželkou jiné a tak podobně. Dnes není výjimka, že vidíte muže, který jde do práce v tričku a kraťasech a večer v nich jde na rande, ba i do dobré restaurace. Když si uvědomím, jak jsou plné obchody krásného oblečení, nekoresponduje to s tím, co člověk například v centru Prahy vidí okolo sebe na ženách. Přitom variabilita v případě dámského oblečení je obrovská.

Když se řekne faux paus, co se vám vybaví?

Něco, co ostatní lidi v našem okolí může rozladit, zaskočit a je jim to nepříjemné. Když uděláme něco, co se v daném prostředí neočekává a opouštíme tím platformu společenského prostředí, například když přijdeme do Národního divadla ve svetru, hodíme si při stolování do klína brambor, otevíráme nevhodná tabu témata ve společnosti atd. Aby nedocházelo k faux paus, je vhodné znát etiketu, která lidi vede k tomu, aby se mu vyhnuli a spontánně se jej nedopouštěli. Člověk se díky znalostem těchto pravidel stává příjemnějším společníkem, lidé s ním rádi tráví čas.

Co je podle vás v dnešní době největším prohřeškem proti slušnosti?

Nerespektování pravidel slušnosti. Nade všemi pravidly je něco, co bychom měli mít neustále na paměti, jsou to ohleduplnost, empatie a takt. Jedná se o 3 požadavky na chování člověka ve společnosti, s níž je neustále konfrontován. Tato pravidla jsou důležitá, abychom mohli respektovat lidi okolo nás, uměli se vcítit do jejich pocitů. Tuto trojici požadavků by člověk měl mít vštěpovanou už z výchovy ve své rodině.

Jaká je nejvhodnější reakce v situaci, kdy si nevíme rady a nemáme příliš osvojená pravidla etikety?

Stáhnout se do pozadí tak, abychom nebyli nápadní a nebyla vidět naše chyba například při stolování. A když už nějaká ta chyba hrozí, vyberme si evidentně zkušeného člověka v této oblasti a napodobujme jej. Nejlepší je samozřejmě být připraveni na takové situace a ideálně si přečíst o pravidlech etikety v knize renomovaného autora před tím, než na nějakou společenskou událost apod. vyrazíme. V případě, že jsme zaznamenali drobný prohřešek proti etiketě, necháme jej bez povšimnutí.

Někteří lidé mají pocit, že etiketa se týká pouze bohatých lidí a na ně jako obyčejné lidi se nevztahuje, co byste jim vzkázal?

Etiketa je životní styl, který nás vede k tomu, abychom ostatním lidem prokazovali dobro a chovali se tak, aby v naší společnosti byli rádi. Etiketa nám buduje vztahy v pracovním i osobním životě. Etiketa se týká každého člověka. Projevem etikety je například to, když se rodiče dětí vypravují někam do společnosti a děti pozorují přípravy jejich oděvů a úprav zevnějšku. Etiketu nelze pověsit tzv. na věšák při příchodu domů. Znalost etikety patří k výbavě člověka a rozhodně to není pouze výsada nějaké společenské vrstvy.

Kde a jak se obecně nejlépe naučit pravidla etikety?

Ideálně v rodině. Ten, kdo neovládá pravidla etikety a kdo se nechová v souladu s ní, často neměl rodinné prostředí, které by je k tomu vedlo. Neměl vzor, vzor je zásadní a velmi silný nástroj. Mnohdy vidím mladé muže skvěle oblečené s vystupováním gentlemana. Když s nimi déle hovořím, často zjistím, že měli skvělé muže v rodině jako vzor, kteří je přivedli na cestu znalosti etikety. V případě potřeby jsou tu vždy moje knihy, do nichž lze nahlédnout.

Od kolika let věku dětí v dnešní době sociálních sítí a zrychlené komunikace je vhodné začít je vést k dobrému chování a jakým způsobem?

Ideálně od 2 nebo 3 let věku, kdy dítě už vnímá svět kolem sebe. Uvědomuje si i chování rodičů mezi sebou apod. Vhodné je s učením začít co nejdříve a získat správné návyky, ty špatné se těžce přeučují. Ve 3 letech věku by dítě mělo mít vlastní ubrousek a zvládnout si utřít ústa. Musí vědět, že určité situace si žádají určitý oděv, jak se správně chovat u stolu a v jakém oděvu přijít k vánočnímu stromečku.

Lze etiketu přizpůsobit době, aniž bychom ztratili její podstatu?

Ano, každá doba má svoji formu etikety, nic neztrácí na tom, že nenosíme kravatu do práce, ale slušnost, takt a ohleduplnost mají své místo v každé době.

Jak vypadá váš běžný den dnes?

Jsem spisovatel a píši knihy, dělám přednášky. Záleží, co mám na programu, když mám nějakou přednášku, ráno vstanu, uvařím si litr a půl čaje a přitom se probouzím, následně se obléknu…pro přednášku volím outfit…oblek, kravata. Když mě čekají schůzky, tak vyrazím ven ve volnočasových kalhotách chinos, košili a saku. Sako je velmi praktický kus oděvu, do kterého uschovám všechny věci, které potřebuji mít při sobě. Když mám přednášku, uskutečňuje se často mimo Prahu. Velmi mě baví psát knihy a komunikovat s lidmi. A večer rád trávím se svojí ženou, případně přáteli v příjemném prostředí nějaké restaurace.

Po všech zkušenost v životě, co vám dává pocit smyslu? Za co jste v životě nejvíce vděčný?

Vše, co jsem kdy dělal, bylo pro lidi. Byl jsem učitel, vychoval jsem spoustu generací žáků, které jsem připravil na život a dal jim vzdělání. V televizi mě sledovaly miliony lidí a následně jsem pracoval pro naši zemi. Aktuálně opět pracuji ve prospěch lidí, učím je něco, co jim dodává jistotu ve společenském životě a prospívá jim to i v soukromí. 

Loni jste navštívil veletrh mody Styl a Kabo, letos se tam chystáte zase….

Dnešní doba je v tomto oboru těžká a Styl a Kabo nemůže neodrážet současný stav v módním průmyslu. Takže Styl a Kabo je nyní B2B a je omezen na vystavovatele a obchodníky, odehrávají se zde kontraktační jednání, prezentace zboží a služeb. A chápu, že to je hlavní zájem vystavovatelů. Těším se ale na letošní ročník, protože vím, že nové vedení BVV je dynamické, plné nápadů a inovací, a každý rok přináší něco nového – od přehlídek, studentských soutěží až třeba po Fashion Lounge, kde bych měl mít teď v srpnu přednášku.

A o čem bude?

Bude to zamyšlení na téma módy a etikety, jsou to spojité nádoby, jedna ovlivňuje druhou. Etiketa formuluje pravidla, móda je překračuje. V posledních letech se hodně změnilo, tendence v běžném odívání – zvláště u mužů – vede ke stále větší ležérnosti. Celebrity na červeném koberci předvádějí, kam až je schopna móda dojít. Etiketa má co dělat, aby se s tímto trendem vyrovnala.

Líbí se vám nějaký outfit na jiných lidech, ale vy byste si jej na sebe z nějakého důvodu neoblekl?

Ano, líbí, ale já vím, že pro mě, pro můj věk a moje postavení je ta věc nevhodná. Nemůžu nosit to, co vidím kolem sebe, vidím odvážné sako, ve kterém já bych vypadal směšně. Móda je obecná, důležitější je osobní styl, každý z nás byl měl mít osobní styl, měl by mít určité meze, standardy, podle toho, co si obleče. Kdykoliv vycházím ven, jsem oblečen v souladu s mým osobním stylem, který se ode mě očekává a já jej mám rád a vyzařuji do okolí v souladu.

Co by podle vás každý muž gentleman měl mít v šatníku – celý rok a speciálně v létě?

Padnoucí spodní prádlo, boty pro všechny možné příležitosti, na léto určitě mokasíny, které se nosí bez ponožek, dále společenskou obuv a podle jeho profese dostatečný výběr obuvi pro všechny příležitosti. Trika jsou fajn, ale mnoho situací si žádá košile. Já mám 63 společenských košil s tvrdým límečkem a 10 na pochůzky po městě. Zásadní je vlastnit slušný výběr kalhot, džíny, v nichž chce muž prožít život, nestačí. Základ je mít troje volnočasové kalhoty a dvoje společenské. Sako, další podstatný prvek outfitů. Je to jako s košilí, může nastat situace jako svatba či pohřeb a tam je nutné jej mít. Je vhodné mít i separátní sako pro volný čas. A co se týká detailu v podobě kapesníčku, muž nosí u sebe zásadně 2 kusy, a když jeden půjčí dámě a ta jej použije, už jej znečištěný nevrací. Vrátit jej lze pouze čistý, což může být skvělá záminka pro další schůzku.

Jaký módní styl dnes aktuálně vyznáváte?

Já jsem příznivcem nedbalé elegance…nedbalost je v etiketě důležitá, kožená strohost je špatně. Je smutný pohled na muže, když je v obleku a působí jak panák, protože se v tom necítí. Rád nosím košili, sako s kapesníčkem, pohodlné kalhoty a mokasíny.

Co vás nejvíce trápí, když sledujete společenské dění?

Trápí, možná není úplně přesné slovo, spíše je mi líto, že vidím hodně nedostatku ohleduplnosti jednoho člověka vůči jinému. Byl bych rád, kdyby lidem byla vlastní ohleduplnost, empatie a takt ve větší míře.