Rozhovor s Alenou Přešnajderovou

Alena Přešnajderová je osobnost, jejíž životní cesta je inspirativním příběhem krásy, vnitřní síly a nezdolné vůle. Široké veřejnosti se poprvé představila v kontextu soutěží krásy, kde získala prestižní titul Miss, který jí otevřel dveře do světa médií a veřejného vystupování. Zkušenosti z této éry ji naučily vnímat roli krásy v širších souvislostech a ukazovat, že žena má mnoho dalších kvalit, jimiž může obohatit společnost.

Její život však zásadně ovlivnila těžká životní zkouška – boj s rakovinou děložního čípku. Tato diagnóza se stala zlomovým bodem, který Alena dokázala nejen fyzicky, ale i psychicky překonat. Její zkušenost ji vedla k hlubšímu zamyšlení nad životními prioritami a posílila její odhodlání mluvit o ženském zdraví a prevenci, inspirovat a varovat další ženy.

Jaké bylo Vaše největší překvapení nebo deziluze po výhře v soutěži krásy?

To byl rok 2013, hlásila jsem tam, když už jsem dělala docela dlouho modeling, byla jsem jedna z těch starších holek, bylo mi tehdy 23 let. A protože jsem v modelingu pracovala od svých patnácti, měla jsem zkušenosti. Takže moje deziluze byla v tom, že jsem si do České Miss šla pro korunku, a to se mi nesplnilo. Ale jinak to byl skvělý zážitek, byly jsme na Filipínách, což pro mě tehdy byla první exotika, navíc jsem se dostala do top ten. 

Setkala jste se během působení v roli Miss s předsudky nebo podceňováním? Jak jste na to reagovala?

Podceňováním určitě ne, takové pocity nemám. Navíc tehdy to byla soutěž, která byla pro všechny hodně zajímavá. Všem se to líbilo. Takže ani předsudky ani podceňování jsem nezažila.

Sledujete dnes tyto soutěže?

Ano, moje vrstevnice a kamarádka Táťáňa Makarenko je prezidentkou Miss Czech Republic, takže to sleduji hlavně kvůli ní. A dost mě to baví. Vidím tam ale tak obrovský rozdíl. Musím říct, že dnes jsou na tuto soutěž dívky daleko více připravené. Jdou si za tím, ví, co chtějí a opravdu se na účast mnohem více připravují. Navíc za nás teprve začínaly sociální sítě a v dnešní době je to platforma, na které se dívky prezentují asi nejvíce.

Co říkáte na nový typ soutěže u nás Miss Universe, kde není horní věková hranice?

Samozřejmě jsem tu soutěž zaznamenala, navíc slečna, co vyhrála, je moje kamarádka, se kterou jsme roky předváděly pro Beatu Rajskou. Je to maminka, studuje medicínu a je opravdu krásná a chytrá profesionálka, hodně jsem ji fandila. Dívala jsem se na finále, bylo to svižné a v top čtverce byla starší paní, ředitelka školy a hodně se mi líbilo, jak se prezentovala. Není vůbec špatné, když je zrušená ta věková hranice, protože člověk ve dvaceti a ve třiceti přemýšlí úplně jinak. Takže i když třeba ty starší ženy nevyhrají, tak už jenom tím, že se zúčastní, tak ovlivní spoustu jiných žen, v tom dobrém slova smyslu. A to je smysl této soutěže, inspirovat ostatní.

Ženy se ve finále hodnotily navzájem, dokázala byste takto hodnotit?

My jsme byly v Miss hodně dobrá parta, tak by mě samotnou zajímalo, co by to v těch vztazích udělalo, kdybychom se měly vzájemně hodnotit. Asi nevím, jestli bych v té pozici chtěla být. Na druhou stranu se tím může ukázat charakter soutěžících, každopádně je to zajímavý systém.

Jak vnímáte roli krásy v dnešní společnosti?

Když to vezmu na modeling a soutěž krásy, tak tam jsou obecně předsudky, že ty holky nejsou úplně nejchytřejší, ale s tím vůbec nesouhlasím. Většina mých kamarádek modelek měly vystudované školy, z některých jsou lékařky, z některých právničky, takže si myslím, že je dobře, že se ukazuje, co všechno ty holky umí, že to na těch soutěžích není jen krása a vzhled.

Diagnóza prekancerózy děložního čípku je zásadní životní zlom. Co vám v tu chvíli běželo hlavou?

Bylo to před rokem, po porodu druhé dcery. Začalo to úplně jinými problémy, ještě v šestinedělí jsem musela podstoupit několik gynekologických operací a ve chvíli, kdy se začalo všechno uklidňovat a už jsem se konečně mohla začít starat o své děti, tak mi při posledních testech vyšlo riziko rakoviny děložního čípku, poslední stupeň před tímto onemocněním. Měla jsem velké štěstí na lékaře, takže mi pomohli, ale najednou jsem se o sebe začala bát, a ten strach mám doteď, hlavně kvůli svým dětem.

Jaká byla vaše cesta léčbou? Byla nějaká fáze obzvlášť těžká?

Pro mě bylo nejtěžší to, že se toho nakupilo více, že ty problémy nekončily. Když jsem byla na první operaci, tak jsem si řekla, že to zvládnu a pojedu dál, ale pak následovala druhá a třetí operace. První dvě byly kvůli děloze a pak jsem byla na operaci prsou, měla jsem mastitidu a praskl mi implantát, takže jsem musela přestat kojit, což bylo hodně těžké, ale jinak to nešlo. No a poslední byla právě operace děložního čípku. Tam pro mě bylo nejhorší léčení po operaci, kdy musí být člověk trpělivý a mě se to nehojilo dobře, protože mám od porodu ještě hematologické problémy. Vlastně jsem jen šest týdnů ležela, nemohla se starat o děti, a navíc to bylo přes Vánoce. Bylo to náročné pro celou rodinu. Včera mi volali výsledky po první kontrole po operaci a je vše v pořádku, tak jsem šťastná.

Co Vám pomohlo nemoc nejen překonat fyzicky, ale i psychicky?

Rodina. Nejblíže mi byl manžel a naši rodiče. Vzdali se spoustu koníčků, dovolené, jen aby mi mohli pomáhat.

Máte potřebu o své zkušenosti mluvit veřejně, inspirovat, nebo varovat jiné ženy?

Je to tak půl na půl. Pořád jsem z toho trošku vystrašená, tak o tom nemluvím, abych něco nepřivolala, ale na druhou stranu bych chtěla zdůraznit, jak moc důležité jsou preventivní prohlídky. Protože díky ní se na to u mě přišlo takto brzy. Nedovedu si představit co by bylo, kdybych na ty kontroly nechodila. Choďte na kontroly pravidelně, nejen ženy, ale také muži. V Česku máme to štěstí, že máme úžasné doktory a nemocnice a dokáží nám pomoci, když se to řeší zavčas.

Změnila nemoc nějak vaše životní priority nebo vztahy?

Změnilo se hlavně moje myšlení, polevila jsem trošičku z některých věcí a nerozčiluji se zbytečně kvůli pro mě už dnes hloupostem. Pokud nejde o zdraví, tak nejde o nic. A co se vztahů týká, bylo hodně přátel, kteří mi chtěli pomoct, ale bohužel neměli jak. Ale určitě si cením toho, že některé mé kamarádky při mně stály a chtěly pomoci.  

Jak jste poznala svého manžela?

Poznali jsme se v Brně na střední škole ekonomické, ale žít jsme spolu začali až když jsem se přestěhovala do Prahy. A pak jsem se kvůli němu vrátila zase zpátky do Brna. Takže jsme spolu už 11 let.

Jaký vliv měla nemoc na váš vztah? Posílila vás jako pár?

Manžel je pro mě největší pilíř, bez něj by nebylo nic. Stará se úžasně o děti. Takže u nás určitě neplatí to obligátní táta není máma, u nás je to úplně stejné, táta nebo máma. Je úžasný rodič. Neskutečně si vážím toho, že všechno, co dělá, dělá pro rodinu. Mimo jiné vaří. A i když má náročnou práci, tak v ty dny, kdy je doma, tak se stará o vše. V době mé rekonvalescence mi nosil jídlo do postele, jinak bych asi ani nejedla.

Jste maminkou – co pro vás mateřství znamená a jak vás změnilo?

Popravdě, než jsem měla děti, tak jsem si vztah k děti neuměla představit, o nikoho jsem se do té doby nestarala. Pro mě jsou děti nejdůležitější na celém světě v podstatě od doby, co jsem nad dětmi vůbec začala přemýšlet. Když jsme se začali snažit, tak mi bylo už 31 let, otěhotněla jsem hned, ale bohužel první těhotenství nedopadlo, potratila jsem ve čtvrtém měsíci. Bylo to pro mě strašně těžké. Byl to první takový zdravotní zádrhel, který jsem musela řešit a nebyla jsem na to vůbec připravená. Hrozně mě to zranilo a začala jsem se bát toho, co by se stalo, kdybych ty děti vůbec neměla. Pak jsem dělala všechno proto, aby se mi narodily zdravé děti. Do roka jsem potom otěhotněla. A druhá dcerka přišla na svět necelé 2,5 roku po první. Chtěli jsme, aby byli blízko sebe. Holky se teď trošku škorpí, ale mají se rády, nicméně puberta teprve přijde (smích).

Máte dvě dcery, Elenku a Aničku, chtěla jste chlapečka?

Dokonce jsem si myslela, že budu mít chlapečka, ani nevím proč. Měla bych z toho úplně stejnou radost, jako z holčiček. U chlapečka by bylo super, kdyby byl podobný mému manželovi. Kdybychom měli syna, tak by byl asi Jan, po tatínkovi, to jméno se tam dědí.

Dovedete si představit, že byste měla ještě další dítě?

Kdybych nezažila tady ty problémy, tak si myslím, že bych ještě třetí dítě chtěla, ale teď už ne. Já se tak strašně bojím o své zdraví, že to nechci riskovat.

Jak se snažíte dětem předávat sílu a odolnost, kterou jste sama prokázala?

Myslím si, že to mají v povaze, že jsou to holky statečné. Snažím se s nimi mluvit hodně na rovinu a říkat jim věci tak, jak jsou, aby byly na všechno v životě připravené, aby nebyly překvapené.

Vaše děti mají krásný vztah s prarodiči, je to pro vás důležité?

Já sama jsem měla s prarodiči skvělý vztah a všichni čtyři mě hodně naučili, a to jsem si přála i pro své děti. Ty zkušenosti jsem nepřenositelné, můžou je naučit věci, co já ještě ne. Děti tráví čas s námi anebo s prarodiči, jezdíme za nimi s dětmi často. Chci, aby měli skvělý vztah.

Věnujete se dnes práci, která vás naplňuje? Co vás přesně posouvá?

Práce, kterou jsem milovala byl modeling a cestování, ale vždy jsem věděla, že je to věkově omezené. Nicméně modeling ještě nechci úplně pověsit na hřebík, takže občas pořád chodím, ale uvidíme, jak to bude teď, až se otřepu z těch zdravotních problémů. Moje práce teď je koordinace stavby našeho domu, a to mě taky hodně baví. A kdybych si mohla znovu vybrat školu, tak bych určitě šla na stavárnu.

Cítíte potřebu veřejně mluvit o ženském zdraví nebo se věnovat osvětě?

Určitě se o ty své zkušenosti ráda podělím. Jedním z velkých problémů, které jsem měla bylo právě prasknutí implantátu a vzhledem k tomu, že si ženy nechávají dávat implantáty hodně mladé, tak bych chtěla více zdůraznit, že je to velký zásah do těla. Je to obrovská operace a nikdo mě tehdy neupozornil nebo jsem si to sama nevyhledala v těch mých dvaceti letech, když jsem na to šla poprvé, že se zavazuji k tomu, že po zbytek života budu muset jít každých 10 let na reoperaci. Když je vám dvacet nebo třicet, tak to docela zvládáte, ale když je vám pak mnohem více, tak jsou ty operace rizikové vždy.

Proč jste si je tehdy nechala dát?

Tehdy jsem je chtěla jen kvůli práci. Dnes bych už nad tím přemýšlela jinak. Ty zdravotní komplikace tam jsou. Měla jsem komplex z mládí, kdy jsem chtěla vyplnit něco, co tam nebylo. V tu dobu jsem si nemohla dát větší implantáty a ani jsem o to nestála, protože tehdy to bylo v modelingu jinak, tam se velká prsa nenosila. 

Máte nějaký životní citát nebo motto, kterého se držíte?

Asi nemám. Vlastně jen to, že je pro mě rodina a zdraví na prvním místě a toho se držím. Vždy jsem to cítila, ale po tom všem je to jiné, je to hlubší. Zdraví je opravdu hodně křehké. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, nebála jsem se, ale teď mě ten strach z toho, jak se to může lehce změnit, úplně zmrazil. Když jsem byla těhotná, tak umírala moje kamarádka Denisa, to jsou všechno takové životní milníky, kdy vám dojde spousta věcí. Denča byla moc silná i v těch posledních dnech, tak i toto mi probíhalo hlavou, co by mi asi řekla, když jsem si prožívala ty svoje strasti. Určitě to, ať se vzchopím a že to není tak hrozné.