„Opravdová krása je vnitřní, vaši duši vám nikdo nevezme,“ říká Květa Bartošová

Jak jste se k modelingu dostala – byl to sen, nebo náhoda?

Nebyl to můj sen. Původně jsem chtěla být výtvarnice a ve čtrnácti jsem nastoupila na uměleckoprůmyslovou školu. Modeling přišel jako čistá náhoda. Do školy tehdy přišli z Moravské galerie a hledali dívky pro přehlídku historických kostýmů. Vybrali si mě. Po přehlídce mě oslovili zástupci firem – a já začala předvádět i mimo školu.

Škola, sport… šlo to s modelingem dohromady?

Škola byla pro mě na prvním místě a sport jsem dělala závodně. Modeling byl zpočátku jen příjemný přivýdělek. Ale před závody jsem si ve 21 letech přerazila ruku. V sádře jsem dál předváděla – to nikomu nevadilo – ale ke sportu už jsem se nevrátila.

Jaké byly začátky na přehlídkových molech?

Pro ÚLUV jsem chodila přehlídky, dokud ho v Brně nezrušili. Byla to skvělá škola řemesla i disciplíny. Postupně přišly mezinárodní veletrhy (dnešní Styl & Kabo to tehdy ještě nebyl). Návrhář Slava Zajcev si mě vybral do svého týmu. Bylo to náročné – během dne se běželo mnoho přehlídek a na odpočinek nezbýval čas. Pro veletrhy jsme dělali přehlídky v Divadle Julia Fučíka, choreografie připravoval Luboš Ogoun. Později i v Janáčkově divadle, kde molo vedlo až do hlediště. Všechno muselo být přesné: protože mám hudební sluch a hrála jsem na klavír, často jsem šla první i poslední – aby se choreografie „nepřeklopila“. Byla to zodpovědnost i radost.

To už jste byla známou modelkou, stále to byl jen přivýdělek?

To ne, přehlídky jsem nechodila proto, abych se ukazovala. Byl to přivýdělek a práce. Předváděla jsem dokonce i v pátém měsíci těhotenství – a nikdo nic nepoznal.

Dostala jste ale také možnost hrát ve filmu, je to tak?

Ano, dostala jsem nabídku od pana Formana na kamerové zkoušky. Čekal půl roku, až se mi zahojí ruka. Rodiče mě ale do Prahy, kde jsem chtěla studovat vysokou školu, nepustili. Odešla jsem tehdy z domu a vdala se.

Jaká byla vaše další pracovní cesta?

Později jsem pracovala pro Svaz výtvarných umělců, spolupracovala s architekty a dělala grafiku pro veletrhy. Výtvarno mě nikdy neopustilo. Založila jsem školičku pro holčičky od pěti let až po dospělé dívky – a nakonec i pro chlapce. Jednou jsme v Divadle Bolka Polívky připravili choreografii inspirovanou vernisáží. Chtěli jsme molo až do hlediště – nejdřív říkali, že to nepůjde, a nakonec to byl velký úspěch. Tehdejší doba byla náročná, ale krásná. Radostnější. Nebyly mobily; vzkazy se nechávaly v hospodách a scházeli jsme se na minutu přesně. Slovo bylo slovo.

Kdy jste se na molo zase vrátila?

K přehlídkám jsem se vrátila v sedmdesáti. Zavolal kamarád ze Švýcarska a přemluvil mě k přehlídce v Praze. Bylo to náročné – nová choreografie, nový rytmus – ale zvládla jsem to. A nedávno mi zavolala Blanka Sedláková, že by mě chtěla na přehlídku na veletrhu Styl & Kabo. Myslela jsem, že si ze mě dělá žerty. Nakonec jsme šli na zkoušku k paní Řádkové, ta mi ušila model, nafotili jsme krásné snímky… a já se k tomu všemu zase vrátila.

Ale vraťme se na začátek, pamatujete si svůj první přehlídkový den – co jste tehdy cítila?

Ano. Bylo to v Moravské galerii, v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Dodnes vidím, jak scházím po schodech k molu a obdivuji tu krásnou architekturu. Cítila jsem především radost z prostředí a okamžiku, ne žádnou slávu. A také rozdíl proti sportu, kterému jsem se věnovala – krasobruslení a gymnastika byly přece jen náročnější.

Které období své kariéry považujete za nejkrásnější?

To tvůrčí. Kdykoli jsem mohla něco vytvářet, přicházelo to největší uspokojení. A jestli je v životě něco nejkrásnějšího vůbec, jsou to narozené děti. V práci to byly chvíle tvorby.

Jak vypadala práce modelky tehdy – a čím se liší od dneška?

Na přehlídky jsme přicházely už nalíčené, na místě se jen doladily detaily. Nosily se i paruky a umělé řasy – ty jsem neměla ráda. Bylo to náročné, ale zároveň plné humoru a soudržnosti. Dnes je modeling především byznys a mám pocit, že mnohé dívky míří hlavně za hvězdou.

Potkala jste někoho, kdo vás zásadně ovlivnil?

Ano, paní Šmídkovou, vedoucí na ÚLUVu. Měly jsme krásný, osobní vztah a významně mě formovala.

Jaké byly tehdejší ideály krásy – cítila jste tlak je naplňovat?

Byly jsme každá jiná; dnes mi dívky často splývají. Díky sportu mi říkali, že mám „figurínovou“ postavu. Když něco nesedělo, zaznělo: „Dejte to Květě, ta to vynese.“ Směji se tomu dodnes. Zřejmě jsem ideál naplňovala.

Dnes je vám 82 let – jak vypadá váš běžný den?

Ráno uklidím byt, zaliju květiny a udělám svou šestiminutovou rutinu. Žiju sama, takže si vše zařizuji sama. Pak jdu do práce – tam si moc nesednu. Večer ráda vyrazím na vernisáž nebo do divadla.

Co vás teď nejvíc baví a naplňuje?

Právě divadlo. A těším se, až začne škola a budu víc vídat vnoučata. Večer si ráda otevřu knížku.

Udržujete kontakt se světem módy a bývalými kolegyněmi?

Hlavně se švadlenkami, které na mě kdysi šily. Některé kolegyně už bohužel nejsou, s mladšími se občas potkáme na kávě. Nevyhledáváme se cíleně, ale když se potkáme, je to milé.

Jak se díváte na dnešní modeling a soutěže krásy – plusy a mínusy?

Mám dojem, že už nejde o ideál krásy. Na soutěžích vídám dívky, které působí jako roboti. A chůze – to, jak se tělo pohybuje – o člověku hodně prozradí; některé dívky chodí opravdu nevzhledně.

A váš pohled na zásahy do vzhledu?

Jsem zásadně proti tetování; pro mě je ideálem čisté tělo. Vadí mi i předčasné zásahy, jako jsou úpravy rtů nebo prsou u velmi mladých dívek. Za nás to nebylo a takto upravenou modelku bych na molo nepustila.

Jak pečujete o kondici a radost ze života – máte „tajné triky“?

Drobné rituály. Dvakrát týdně koupel s oblíbenou hudbou. Čtení s šálkem dobrého čaje. Téměř nepiju alkohol a nikdy jsem nekouřila. Ráno si zacvičím – třeba s obručí, krásně rozhýbe celé tělo. A pečuji o sebe: manikúra, pedikúra, kadeřník. A miluji bohaté snídaně. To jsou mé malé radosti.

Čeho byste si chtěla ještě splnit?

Nový Zéland byl můj velký sen – ten už asi nevyjde, ale ráda bych ještě někam vycestovala. A chci dokončit rozpracované věci doma. Třeba z nich bude i výstava.

Máte sen, který čeká na správný čas?

Aby byly děti a vnoučata zdravé. A aby se svět uklidnil. Narodila jsem se do doby neklidu a mám pocit, že se to vrací. Přeji si mír, víc vzájemné úcty – aby si lidé při hovoru hleděli do očí, a ne do mobilů.

Jaký vzkaz byste poslala mladým ženám, které začínají s modelingem?

Nejen dívkám z modelingu, ale všem mladým ženám. Jezte zdravě a nenuťte se do hubnutí. Hýbejte se, sportujte a pečujte o sebe přirozeně.

Co je podle vás opravdová krása – a co ji činí trvalou?

Duše. Ta je skutečná a trvalá. Tu vám nikdo nevezme.