Folkloristika v pohybu: Zuzana Osako a cesta mezi Moravou a Japonskem
22. srpna 2026 / 9:51
Když se řekne Zuzana Osako, většině z nás se vybaví malířka, ilustrátorka a designérka, která dokáže propojit dva zdánlivě nesourodé světy, a to Japonsko a Moravu. Její tvorba stojí na hlubokém respektu k tradici, na citlivém pozorování detailů a na schopnosti převádět folklorní prvky do současného, nositelného oděvu. A možná si vzpomenete i na to, že právě ona navrhla českou olympijskou nástupovou kolekci pro olympiádu v Tokiu. Ta nesla označení 2020, ale kvůli pandemii se nakonec představila až o rok později.
Zuzana však není jen autorkou výrazných vzorů a oděvních kolekcí. Je to žena, která dokáže vidět krásu tam, kde ji mnozí přehlížejí, v krojových detailech, v řemeslné práci, v příbězích babiček, které celý život nosily kroj. A také v tom, jak se tradice mohou přirozeně stát součástí moderního života.
Japonsko jako zlomový okamžik
„Do Japonska jsem se přestěhovala, když mi bylo něco přes dvacet, a žila jsem tam do svých dvaceti osmi let,“ vzpomíná Zuzana. „Pozorovala jsem tam jinou kulturu, jiné odívání, a hlavně to, jak lidé uchopují tradice. To mě nesmírně inspirovalo.“
Právě tam vznikla její první velká výstava Slovácká mašle, v níž představila lužický kroj. A tam také poprvé zažila moment, kdy si uvědomila, jak jedinečné je to, co pochází z její rodné vesnice. „Divák odkudkoli na světě okamžitě poznal, že vidí něco, co nikde jinde není. A ten zájem byl obrovský.“
Návrat domů a setkání, které změnilo směr
Po návratu do České republiky se Zuzana připojila k Jihomoravské komunitní nadaci. A právě tam potkala Věru Colledai, historičku, etnografku, ženu, která zná tradiční řemesla z terénu, nikoli jen z knih. „Věrka mi představovala řemeslníky, modrotiskaře, tkalce, lidi, kteří drží při životě techniky, jež pomalu mizí,“ říká Zuzana. „A zároveň mě povzbuzovala, abych tyto prvky zakomponovala do oděvní tvorby.“
Společně vytvořily řadu projektů, menších i velkých, včetně olympijské kolekce, v níž se objevil i modrotisk ze Strážnice. A právě z této spolupráce postupně vznikla značka Tradice – lifestylová a oděvní linie, která se zrodila kolem roku 2014.
Kdy se zrodila designérka
„Designérství jsem si vysnila už v deseti letech,“ říká Zuzana. „Chtěla jsem ho studovat v zahraničí, ale to se nepodařilo. Vrátila jsem se do Česka a studovala užitou malbu. A oděvní tvorba se stala jedním z mých výtvarných počinů – jen trvá už jedenáct let.“
Její přístup je jiný než u klasických návrhářů. Nejde o módní trendy, ale o vizuální jazyk, který vychází z tradice, řemesla a krajiny. „Já lépe rozumím světu očima než slovy,“ dodává.
Folklor jako inspirace, ne kostým
Zuzanina tvorba ukazuje, že folklor nemusí znamenat kroj nebo historický kostým. Tradiční prvky lze přenést do současného oblečení nenápadně – prostřednictvím střihu, materiálu, nebo drobného detailu, který nese příběh.
A zájem o takovou tvorbu roste. „Dělám především nositelné, každodenní věci. Mnohdy jen monochrom, přírodní len, košilovinu. Dnes mám výrazný modrotisk, ale zdaleka ne vždy je to tak folklorní,“ vysvětluje. „Máme ženy, které nosí jeden střih našich šatů třeba dvacetkrát – pokaždé v jiné látce. Funguje to podobně jako slovácké šaty, kdy vás inspiruje samotná látka.“
Když se historie stane současností
Věra dodává, že společně chtěly vytvořit kolekce inspirované jednotlivými etnografickými oblastmi. „Zuzka pochází z Podluží, já z Hanáckého Slovácka. Vzala jsem ji do malého muzea, ukázala jí pozůstatky jupek a sukní, které mi nosily tetičky. A pokračovaly jsme dál.“
Postupně zapojily nejen textilní řemeslníky, ale i tvůrce kabelek, košíků a dalších tradičních výrobků. Jejich práce tak přirozeně navazuje na české řemeslo, které si zaslouží být vidět.
Hezky česky – a hlavně autenticky
V době, kdy se stále více mluví o podpoře českých tvůrců, návrhářů a řemeslníků, působí tvorba Zuzany Osako jako důkaz, že tradice mohou být moderní, elegantní a nositelné. A že české vzory, ornamenty a techniky mají co nabídnout, nejen na kraslicích, ale i v každodenním šatníku.
Je to práce, která propojuje minulost se současností, Moravu s Japonskem, řemeslo s designem. A především ukazuje, že krása tradice nezmizela. Jen čekala na někoho, kdo ji dokáže přenést do dnešního světa.