Martin Kovář: Medaile jsou krásné, ale některá životní vítězství mají ještě větší cenu
18. listopadu 2026 / 8:00
Čtyři paralympijská zlata, dva tituly mistra světa a zásadní podíl na vzniku českého paraplavání. Martin Kovář patří k osobnostem, které nejen sbíraly medaile, ale také měnily pohled společnosti na sportovce s handicapem. Po úrazu v roce 1989 našel ve vodě svobodu, později se stal jedním z nejúspěšnějších českých paralympioniků a společně s trenérem Janem Nevrklou pomohl vybudovat českou školu paraplavání. Dnes se věnuje rodině, práci i podpoře dalších sportovců. Na festivalu LIFE! v Brně se v sobotu 21. 11. od 13 hodin setká s mladým paraplavcem Jakubem Ždánským v rámci společné diskuze na pódiu v pavilonu V.
V rozhovoru vzpomíná na své začátky, tři zlaté medaile z Atén, překážky, které musel překonávat, i na to, proč jsou některá životní vítězství cennější než ta sportovní.K plavání jste se naplno dostal po úrazu v roce 1989.
Vzpomínáte si, čím si vás voda tehdy získala?
Především tím, že jsem se v ní cítil svobodný. Když máte tak těžký handicap jako já, najednou ve vodě zjistíte, že vám ten vozík pod zadkem vlastně nechybí. Všechny ty vozíky a další pomůcky zůstanou na břehu a vy si prostě plavete. To byl pro mě velmi silný moment. Přitom jsem před úrazem nebyl žádný závodní plavec. Sportoval jsem od malička, lyžoval, hrál fotbal, studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu. Plavat jsem samozřejmě uměl, ale nebyla to moje hlavní disciplína. Voda mě získala právě tím pocitem svobody. Zároveň jsem ale velmi rychle zjistil, jak moc mi handicap plavání v závodní podobě komplikuje.
V roce 1991 jste začal spolupracovat s trenérem Janem Nevrklou. Tušili jste tehdy, že společně položíte základy českého paraplavání?
To vůbec ne. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem Jana Nevrklu potkal. Byl to špičkový plavec a trenér, který začal přemýšlet nad tím, jak by mohli lidé s těžkým handicapem plavat nejen pro radost nebo rehabilitaci, ale také opravdu rychle. Museli jsme hledat vlastní cestu. V té době prakticky neexistovaly metodiky, o které bychom se mohli opřít. Čtyři roky jsme zkoušeli, jak najít správnou polohu ve vodě, jak využít sílu a jak kompenzovat části těla, které nefungují. Postupně se nám podařilo vytvořit něco, čemu se později začalo říkat česká plavecká škola. Dokonce se k nám jezdili dívat trenéři a sportovci ze zahraničí, včetně Rusů a Ukrajinců, kteří tehdy patřili mezi světové velmoci. Zajímalo je, jak je možné, že u nás dokážeme naučit lidi s tak těžkým handicapem plavat moderními způsoby.
Jak vůbec vypadaly začátky paraplavání v devadesátých letech? Dnes už si asi málokdo dokáže představit s čím vším jste se potýkali.
Byli jsme tak trochu Marťani. Když se člověk na vozíku objevil na bazénu, plavčíci často vůbec nevěděli, co s ním. Báli se, že se utopíme, nevěděli, jak nám pomoci. Bazény nebyly bezbariérové, často jsme museli složitě vysvětlovat, proč se vůbec potřebujeme dostat do sprchy nebo k vodě. Pamatuji si, jak jsem v Sydney viděl tamní plavecké centrum. Rodiny tam trávily celé dny, všechno bylo přístupné, nikomu nepřipadalo zvláštní, že tam jsou lidé s handicapem. A my jsme u nás ještě dohadovali, jestli nás paní uklízečka pustí do šatny nebo do sprchy zadním vchodem. (smích) Dnes je situace úplně jinde. A jsem rád, že jsme tu cestu možná trochu prošlapali generaci, která přichází po nás.
Po úrazu jste také dokončil vysokou školu a později získal doktorát. Bylo pro vás samozřejmé, že ve studiu budete pokračovat?
Vlastně ano. Měl jsem kolem sebe skvělé kamarády a nikdy jsem příliš nepochyboval, že školu dokončím. Nebo jinak, mé okolí o tom nepochybovalo, a to bylo neskutečně důležité. Studoval jsem tělesnou výchovu v kombinaci s biologií a po úrazu jsem se na univerzitu vrátil. Samozřejmě to nebylo jednoduché. Na fakultách bylo tehdy tolik schodů, že mě kamarádi museli mnohokrát vynášet. Devadesátá léta ještě lidem s handicapem příliš nenahrávala. Později jsem pět let učil biologii na píseckém gymnáziu, na což velmi rád vzpomínám. A na univerzitu jsem se vrátil ještě jednou, tentokrát kvůli doktorskému studiu, které souviselo právě s metodikou plavání lidí s míšní lézí.
Zníte jako člověk, který se jen tak nevzdává. Ale přišly i situace, kdy jste měl chuť se vším praštit?
Samozřejmě. Trénujete dvakrát denně, chodíte do práce, studujete, dáváte tomu všechno, a pak zjistíte, že vám pořád chybí několik vteřin na světovou špičku. Nebo se vám najednou zhorší poloha těla ve vodě a plavete mizerně. To vás dokáže pořádně sejmout. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že se na to vykašlu, budu raději chodit na ryby a věnovat se jiným věcem. Ale pořád mi v té vodě bylo dobře. A byli kolem kamarádi, rodiče, blízcí – to je pro nás znevýhodněné vždy moc důležité. Myslím, že sportovci s handicapem mají v něčem zvláštní zkušenost. Už samotný život s handicapem vás dokáže pořádně prověřit. A když si potom sáhnete na další dno ještě při vrcholovém tréninku, něco vás to naučí. Když se pak úspěch dostaví, chutná možná pětkrát tolik.
Ze Sydney v roce 2000 jste přivezl zlato a bronz, o čtyři roky později jste v Aténách získal hned tři zlaté medaile. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Atény 2004?
Můj táta. To je asi ta nejsilnější vzpomínka. Táta mě celý život vedl ke sportu. Po úrazu mě nutil posilovat, zvedal jsem obrovské váhy, abych měl alespoň nějakou silovou výhodu. A on tehdy poprvé v životě sedl do letadla a přiletěl se podívat na svého syna do Atén. Pamatuji si závod na dvě stě metrů. Ranní rozplavba se mi vůbec nepovedla, do finále jsem postoupil jen tak tak, posledním časem. Ve finále jsem tedy plaval v krajní dráze a táta seděl v druhé řadě. Byl tak blízko. Na večer jsme se s trenérem opravdu hodně připravili, všechno jsme dali dohromady, a nakonec jsem vyhrál. Ta dvoustovka pro mě byla strašně dlouhý závod, ale měl jsem z ní obrovskou radost. A především z toho, že u toho byl můj táta, který spolu s mámou nikdy nepřestal věřit, že se něco takového může podařit.
Tři zlaté medaile na jedné paralympiádě jsou dodnes mimořádným úspěchem. Změnily Atény váš život?
Určitě. Bylo to završení dlouhé cesty, kterou jsme prošli. Ale také období, kdy jsem začal přemýšlet, co dál. Vedle sportu jsem tehdy působil ve státní správě, pracoval jsem jako poradce ministra i premiéra. Byla to obrovská zkušenost, ale postupně jsem cítil, že chci jít jinou cestou. Víc se věnovat sobě, rodině, rybaření a práci, která mi bude dávat jiný smysl. Zároveň mě těšilo, že se díky těm výsledkům začal měnit pohled na paralympijský sport. V roce 2004 jsem se umístil na třetím místě v anketě Sportovec roku, za Romanem Šebrlem a Kateřinou Neumannovou. Tehdy to bylo něco mimořádného. Ukazovalo se, že i sportovec s handicapem může být veřejností vnímán jako skutečný vrcholový sportovec.
Říká se o vás, že bez Martina Kováře by české paraplavání nebylo tam, kde je dnes. Jak se vám taková slova poslouchají?
Já jsem hlavně rád, že se podařilo změnit přístup k celému parasportu. Vždycky jsme chtěli, aby byli lidé s handicapem vnímáni především jako sportovci. Ne jako handicapovaní lidé, kteří si ve volném čase chodí trochu zasportovat. Chtěli jsme profesionalitu, odborné trenéry, systematickou přípravu a také odpovídající podmínky. Aby se z člověka nestal reprezentant jen proto, že má nějaký handicap a dokáže něco hodit nebo uplavat. Vrcholový sportovec musí mít odtrénováno, musí na sobě dlouhodobě pracovat. Dnes mají naši následovníci profesionální zázemí, regeneraci, odborníky a mnohem lepší podmínky, které jsme pojmenovali a projektovali již v těch Aténách 2004. A to je obrovský posun. My jsme tehdy měli za paralympijské medaile odměny v řádu desítek tisíc korun, zatímco třeba slovenští kolegové už dostávali šesticiferné částky. I v tomhle se svět změnil, ale stále to není jen o penězích.
Společně s Janem Nevrklou jste vytvořili metodiku KONEV (Kovář–Nevrkla). Co je podle vás při výuce paraplavání úplně nejdůležitější?
Důvěra. Ta je naprosto zásadní. U lidí s těžkým handicapem může být strach z vody obrovský. A metodika KONEV je do značné míry postavená právě na důvěře, na individuálním přístupu, respektování konkrétního handicapu a hledání způsobu, jak člověku umožnit pohyb ve vodě. Trenér paraplavání musí být podle mě mimořádně erudovaný. Nestačí znát plaveckou techniku. Musí rozumět také tomu, jak konkrétní handicap ovlivňuje pohyb, polohu těla a možnosti plavce.
Co vám dnes dělá v souvislosti s českým paraplaváním největší radost? Jsou to úspěchy reprezentantů, nebo spíš příběhy lidí, kteří se díky plavání vracejí k pohybu?
Obojí. Samozřejmě mám obrovskou radost z úspěchů Davida Kratochvíla. To je světová hvězda, mimořádný sportovec a máme štěstí, že je Čech. Ale stejně velkou radost mám, když vidím člověka, který se po těžkém úrazu znovu vrací do vody. Někteří naši plavci utrpěli zranění právě při skoku do vody. To prostředí jim zásadně změnilo život a oni se do něj přesto dokážou vrátit. Když překonají strach, naučí se znovu plavat a zjistí, že jim voda může přinášet radost a svobodu, je to pro mě obrovské vítězství. A nemusíte být paralympijský vítěz, abyste v životě dokázali něco mimořádného. Pro někoho může být stejně cenným vítězstvím to, že si po úrazu poprvé sám oblékne ponožky, najde si práci, partnera nebo dokáže žít plnohodnotný rodinný život.
Když se dnes ohlédnete za svou kariérou, jaké místo má plavání ve vašem životě? Chodíte ještě pravidelně do bazénu?
Dnes už neplavu. Mám problémy se zády a dlouhé plavecké tréninky mi nedělají dobře. Kdysi nám skvělý lékař Jan Hnízdil říkal, že vrcholový sport dokáže člověku sebrat i část zdraví, které mu ještě zůstalo a měl asi pravdu – v případě, když to vše není správně řízené, dávkované… Když jde o honbu za medailemi za každou cenu. Ale to je problém i sportu nepostižených. Sport ale z mého života nezmizel. Jsem přesvědčen, že mi odolnost vybudovaná sportem prodloužila kvalitu života. Jezdím na kole, na handbiku, věnuji se pohybu, který mi pomáhá kompenzovat zdravotní problémy. Na bazén chodím často, ale spíš se dívám, jak plavou ostatní, a občas se snažím třeba někomu poradit, jsem rád sekundantem přítele Jana Nevrkly a celého teamu kolem něj. Jsou obdivuhodní. Jsem vděčný sportu za tyto přátele. A samozřejmě sleduji své dva syny, kteří se věnují triatlonu a jsou z nich dobří plavci. Takže u vody jsem vlastně pořád.
Zmínil jste syny. Vedete je ke sportu stejně důsledně, jako vás kdysi vedl váš táta?
Snažím se je ke sportu vést, ale samozřejmě mě moc neposlouchají. (smích) Oba jsou triatlonisté, v plavání se hodně zlepšili a mám z nich velkou radost. Ale sport pro nás není jen o výsledcích. Od malička také miluji rybaření. Máme to v rodině. Rybaření je pro mě úžasný způsob, jak zapomenout na všechny starosti. Vezmeme pruty, jdeme k vodě, přemýšlíme, co ty ryby pod hladinou dělají a na co budou brát. Nedávno jeden ze synů chytil patnáctikilového kapra na velmi jemné náčiní. A já z toho měl snad stejnou radost jako třeba z nějaké medaile.




