Přejdi na obsah | Přejdi na menu | Přejdi na vyhledávání

BVV v médiích

Karel Svoboda: Můj život s veletrhy

 

Bez kontaktů ničeho nedosáhnete

26. září 2018, Hospodářské noviny

KAREL SVOBODA, BÝVALÝ GENERÁLNÍ ŘEDITEL BRNĚNSKÝCH VELETRHŮ

V Brně se mu podařilo v roce 1980 zařídit první otevřenou telefonní linku na Západ. Na veletrhu v Bruselu zase dosáhl toho, aby kolem československého stánku vedla trasa prince Alberta. Karel Svoboda pracoval na brněnském výstavišti přes 30 let, z toho téměř 10 let tehdejším Brněnským veletrhům a výstavám (dnes Veletrhy Brno) šéfoval. „Kontakty jsem si získával jednoduše – o všem jsem věděl, o každém stroji, o každé expozici, potkával jsem se s řediteli i konstruktéry,“ říká dnes 90letý pamětník, který bez problémů ovládá počítač nebo chytrý telefon.

Do společnosti Brněnské veletrhy a výstavy jste nastoupil v roce 1959. Na jaké místo?

Jako hlavní účetní. Měnit práci ale nebylo tak jednoduché jako dnes. Nechtěli mě pustit do té doby, než jim zpracuji plán na další pětiletku. Přemlouvali mě, abych zůstal, ale já jim říkal: Můj životní sen byl pracovat v zahraničním obchodě. Vzniká tady veletrh, já mluvím třemi jazyky, tady je nepotřebuju, ovšem tam budu užitečný. To víte, bylo mi 31, takže ženským v účtárně se to moc nelíbilo. Zkusily si mě, mladého kluka, otestovat, ale nepochodily. Účtovat a zacházet s tehdejšími technologiemi jsem uměl.

Při vašem nástupu byl první mezinárodní veletrh za dveřmi. Jak se vám tehdy na výstavišti pracovalo?

Ano, přišel jsem v době, kdy už byl vydaný zákaz brát si dovolené, protože veletrh byl vlastně za dva a půl měsíce. Dnes by nikdo nevěřil, jak to tam tehdy vypadalo. Neexistovaly žádné montážní prvky, vše se připravovalo a montovalo na klíč, od A do Z, říkalo se tomu bouchárna. Prostě dřevo, překližka, molina, všechno se řezalo, dávalo dohromady, balilo, natíralo. Hrozná práce. Jakožto podnik zahraničního obchodu jsme měli velkou nevýhodu. Museli jsme jednat s výrobními podniky, které fondy držely, a to nebylo vždy snadné. Tenkrát vládla velká byrokracie, nerad na to vzpomínám. Nejhorší bylo, že náš generální ředitel seděl v Praze, v Brně bylo ekonomické oddělení a dělníci.

Kdy se celý podnik přemístil do Brna?

Začátkem 60. let a jen pod podmínkou, že Brno si na sebe musí samo vydělat, a že pokud budou veletrhy ztrátové, ministerstvo je zruší. Dostal jsem za úkol zpracovat koncepci do 14 dnů. Ve dne v noci jsem přemýšlel, jediný ekonomický náměstek Kudrna to zvládl se mnou trošku konzultovat. Napsal jsem, že je potřeba, aby výstaviště bylo více využito, nikoliv jen pro strojírenský veletrh, ale na mnoho výstav. Abychom zpracovávali i zahraniční akce, na což měl výsadní právo Rapid v Praze, abychom vyvíjeli vlastní konstrukční systémy a nemuselo se vše řešit zmiňovanou bouchárnou. Vize byla nakonec schválena, jenže nikomu se pak nechtělo na post obchodního ředitele. Stranický orgán doporučil čtyři funkcionáře, ovšem nikdo z nich neuměl žádný jazyk a vysokou školu měl jeden. Já jsem uměl řeči tři a měl jsem vysokou ekonomickou, a tak se obrátili na mě. Stal jsem se po složení slibu ministrovi nejmladším náměstkem v celém resortu zahraničního obchodu.

Kdy se ze strojírenského veletrhu začaly vyčleňovat samostatné výstavy?

Právě v souvislosti s mojí koncepcí. Jen pro zajímavost, o dalších výstavách jsem jednal i s Milošem Jakešem. On byl tehdy náměstkem ministra vnitra pro civilní správu a zařizoval tehdy takzvané kontraktační a prodejní výstavy za podniky místního hospodářství. Po mnoha jednáních udělali jeden ročník v Brně, další léta už měli pronajaté celé pavilony A a C a všechny výstavní plochy. To stejné se povedlo se Svazem výrobních družstev, jejichž vedení nadchl luxusní pavilon Z a časem nabírali další plochy. Dovedli nalákat lidi, měli tu takzvaný zkušební prodej – tedy vývojové výrobky, na nichž zkoumali, co lidé kupují a co ne. Chodily na to statisíce lidí.

Všechny tyto výstavy se konaly ve stejný termín?

Ano. Zaznamenávali jsme stále větší zájem ze strany zahraničních vystavovatelů, kteří stáli o specializované akce. Jako první se ze strojírenského veletrhu vyčlenil Embax,výstavaobalovétechniky,cožbyloaktuální. Tenkrát se říkalo, že máme kvalitní výrobky, ale špatný obal.

Měli jste nějakou směrnici na zastoupení domácích a zahraničních firem?

V úvodu prvního veletrhu jsme dostali befel od ministerstva: 40 procent Československo, 20 procent socialistické země a 40 procent kapitalistické státy. Což bylo hned pryč, velký zájem byl z Rakouska, Německa, které bylo ohromně silné, ale museli jsme dodržovat tu relaci. A právě díky tomu tlaku se v roce 1969 vyčlenilo sváření v podobě veletrhu Welding, o tři roky později slévárenský Fondex, organizovali jsme mezinárodní výstavu robotů. Takhle bychom mohli pokračovat přes auta, dokonce jsme pořádali i filmový festival. Celkem to bylo 40 výstav.

Zdá se, že vám všechno vycházelo…

Měl jsem štěstí na kolegy, které jsem si pečlivě vybíral, odborně i lidsky. A dost jsem si je testoval. Když mi někdo na přijímacím řízení tvrdil, kolika mluví jazyky, hned jsem si ho v angličtině, němčině nebo ruštině otestoval. Na veletrhu chtěl pracovat každý, byla to prestižní věc. Největší štěstí jsem měl na Karla Říhu, který vedl nábor zahraničních vystavovatelů a pět let působil v Londýně a také v Centrotexu, mluvil perfektně anglicky a německy. S ním a doktorem Jiřím Vondráčkem z reklamy, redaktory Jarmilou Davidovou, Karlem Pavlíkem a Václavem Svobodou jsme sestavili skvělé oddělení propagace. Dalo by se říci, že třetí mezinárodní strojírenský veletrh se už kompletně vytvářel z Brna. Dnes to možná bude znít hloupě, ale o rok později dostal podnik státní vyznamenání za vynikající práci. Já jsem si toho hodně vážil, protože jiní to dostávali kvůli politice, my ale opravdu za hospodářské výsledky a reprezentaci v zahraničí. Základem naší práce byly skvělé kontakty, za hranicemi i doma.

To je asi neměnný základ veletržní práce, že?

Ano, bez kontaktů ničeho nedosáhnete. Já si je získával jednoduše. O všem jsem chtěl – zejména na zahraničních akcích – vědět, o každém stroji, o každé expozici. A když jsem pak jako obchodní ředitel provázel politiky takzvanou vládní trasou, nic jsem neopomněl. Nechtěl jsem, abychom došli ke stánku a tam mluvil jejich informátor, odvykládal jsem to sám. Díky tomu jsem si naklonil řadu důležitých lidí, kteří si mě zapamatovali, a navázali jsme cenné kontakty.

Slyšela jsem, že se vám podařilo zařídit první otevřenou telefonní linku na Západ.

Když jsme s veletrhy na přelomu 50. a 60. let začínali, první telefonní ústředna byla mechanická. Když přišli zahraniční vystavovatelé a chtěli mezinárodní hovor, museli to hlásit na naši ústřednu. Ta to musela hlásit na mezinárodní ústřednu a teprve ta je spojila třeba s Frankfurtem. Trvalo to celé klidně hodinu. Ještě větší problém byl v tom, že jsme nebyli schopni to vyúčtovat a potřebovali jsme, aby hovor na místě zaplatili. Jediná telefonní ústředna, která to zvládla, byla od švédského Ericssonu a samozřejmě byla embargovaná, protože potřebovala ještě jeden komponent ze Švýcarska. S obchodním ředitelem Ericssonu jsem měl skvělé vztahy a strojírenský veletrh měl takové jméno, že se nám to společně podařilo v roce 1980 vyřešit. Tehdy to stálo 30 milionů korun. A v roce 1988, za dalších 45 milionů korun, jsme se jako první ze socialistických zemí dopracovali k přímému digitálnímu spojení s Frankfurtem. Více než polovina šla z devizových plusů výstaviště.

To muselo veškerou komunikaci zrychlit.

Byl to obrovský pokrok. Podobný vývoj zaznamenaly všechny oblasti. Kolegové architekti a technici vymýšleli především nové skládací výstavní systémy, aby se zrychlila montáž a demontáž. Vyvíjel se i skládací nábytek, aby byl komfortní na posílání do zahraničí. Tomu prvnímu jsme říkali Londýn, protože tam jsme jej otestovali. Jako první ze socialistických zemí jsme zavedli třeba elektronický informační systém na výstavišti. Na 25 místech v areálu byly počítače, tiskárna, ať už kdokoliv přišel, dostal vytištěné informace o každé firmě, i zahraniční.

Odhadnete, kolik služebních cest do zahraničí jste ročně podnikl? Za komunismu to nebylo běžné.

Přesně to už nevím, ale každý rok jsem jel na nějakou oficiální zahraniční akci, kde se připravovalo představení Československa, což vzalo 10 až 14 dní. Do Poznaně, Lipska, Budapešti, Milána. Tam to bylo zajímavé, hodně orientované na módu. My jsme měli stánek nabitý bižuterií a najednou šla kolem Claudia Cardinalová. Podařilo se nám ji odchytit, ověnčit šperky a byla z toho obrovská reklama. Dále jsem pravidelně jezdil do zahraničí i na tiskové konference, to bylo na kratší dobu. V roce 1968 jsem byl v Bruselu, kde se mi podařilo přemluvit generálního ředitele tamních veletrhů Chantrého, aby kolem našeho stánku vedl trasu prince Alberta. Povedlo se, byla u toho televize, spousta fotografů a novinářů. Všechno si prohlédl a pak říkal, že sleduje, co se děje u nás, pražské jaro. To jsme ještě netušili, že přijde zlá doba.

Asi jste tehdy nemohl říkat, co jste chtěl…

Navenek ne, v oddělení propagace s námi seděl estébák, byli jsme pořád pod kontrolou. Všechny materiály na tiskové konference do zahraničí musely přes něj a samozřejmě vždycky doplnil takové ty řeči o 14. sjezdu KSČ. Těsně před odjezdem jsem ty referáty předělal a politické věci vyhodil. Jednou na konferenci ve Švýcarsku nebyl velvyslanec, tak jsem místo v němčině mluvil v angličtině a o sjezdech jsem neřekl ani slovo. „Jste první ředitel z těch vašich východních socialistických zemí, který nám nedělá politickou přednášku,“ říkal mi tehdy jeden tamní redaktor. Druhý den vytiskli obrovský článek o BVV a Brnu.

Veletrhy byly pod politickým drobnohledem. Co město Brno, pod něž mimo jiné Veletrhy Brno dnes patří, jak to se k výstavišti stavělo?

Fungoval takzvaný veletržní výbor, jemuž předsedal primátor a generální ředitel byl jeho členem. Projednávala se tam příprava veletrhu. Jak je to s ubytováním, dopravou, prostě aby vše fungovalo. Spolupráce byla úzká a primátoři za veletrhy bojovali. S tím souvisí třeba stavby hotelů. Díky Internationalu tu náhle bylo luxusní ubytování pro 600 lidí, po velkých peripetiích ve spolupráci s Maďary vyrostla Voroněž, přibyl Continental a v úplně poslední vlně pak Holiday Inn. Ubytování byla důležitá součást veletrhů, do 60. let se ubytovávalo na kolejích, dokonce v soukromí. Brněnská radnice pak v souvislosti s veletrhy prodlužovala otvírací dobu kadeřnictví, autoopraven, opraven obuvi, textilu, restaurací či bufetů. To fungovalo báječně.

Který veletrh byl pro vás nezapomenutelný?

Tři strojírenské. Určitě ten první, kdy jsem kvůli přípravám nepřišel 14 dní domů a spal v kanceláři. Další v roce 1968, vzpomínám na tu těžkou dobu s ruskými vojáky v zádech a problémy se zařizováním, ale lidé na něm vytvořili neuvěřitelnou atmosféru. Když se přijela do Brna podívat vláda s prezidentem Svobodou v čele, desetitisíce lidí na galeriích a všude se semkly a navzájem se podporovaly. To pro mě byla nejsilnější „vládní trasa“ za celé mé působení. A pak mám rád veletrh poslední, kdy jsem se loučil.

Co jste dělal po odchodu z veletrhů?

V roce 1988 jsem odešel do Vídně jako obchodní rada. Myslel jsem, že skončím na výstavišti už o čtyři roky dřív, měl jsem velké zdravotní problémy. Nakonec jsem ale ještě zůstal, díky tomu, že mě doktoři po velkém krvácení do mozku zachránili.

Jak jste se udržoval v kondici, když jste byl ve funkci? Muselo to být náročné.

Byl jsem vždy hrozně rád, když byly problémy, abych pravdu řekl. Byl jsem věčně takový krizový manažer.

 

Motto „strojíráků“: Zlato, perleť, izolačka

3. října 2018, MF DNES

Bývalý generální ředitel brněnských veletrhů Karel Svoboda vzpomíná i na to, jak po okupaci v roce 1968 zachraňoval veletrh.

Tak trochu „modelkovská“ čísla letos pasují na brněnské veletrhy – 90, 60, 90. Slaví 90 let od svého vzniku, 60 let od prvního Mezinárodního strojírenského veletrhu, jehož letošní ročník začal v pondělí. A těch dalších 90 dodejme v osobě Karla Svobody – čiperného devadesátníka, který na brněnských veletrzích přes tři dekády pracoval, dokonce i jako generální ředitel. Za ta léta se toho nejen v případě strojírenského veletrhu dost změnilo, shon před startem ale zůstal stejný. „Posledním hodinám jsme říkávali bartolomějská noc, to bylo vždy kruté. Nepořádek od vystavovatelů se musel uklidit, podniky z celého Brna byly nachystané s auty, aby věci odvážely pod označením do skladu. Pak to bylo třeba vycídit, prostě ráno muselo být všechno v pořádku. Prostě bartolomějská noc,“ směje se Svoboda.

V té době se všechno vyrábělo na klíč, je to tak?
Ano, říkalo se tomu bouchárna. Expozice se připravovaly pro vystavovatele od A do Z, tehdy neexistovaly montážní prvky jako dnes. Vše se dělalo až na místě, od nařezání dřeva přes nátěry po montáž. Tehdy naši architekti vymysleli heslo „Zlato, perleť, izolačka“. A pak ještě jedno, jak chodili všichni na poslední chvíli: „Nemožné děláme na počkání a zázraky do tří dnů.“ (smích)

Hrozilo někdy, že by se všechno do startu nestihlo?
Pokaždé to tak vypadalo. (smích) Ale vážně, my jsme jakožto podnik zahraničního obchodu nebyli takzvanými fondodržiteli. Museli jsme pak kvůli materiálu dlouze vyjednávat s výrobními podniky, které ty fondy měly. Na tu byrokracii opravdu nerad vzpomínám.

A na co ano?
Vlastně nakonec na vše. Já jsem byl totiž vždycky hrozně rád, když byly problémy, abych je mohl řešit.

Těch muselo být se stále vzrůstajícím veletrhem dost. Ale jeden specifický, v roce 1968. Pokud se nemýlím, tehdy před 50 lety se „strojírák“ o týden posouval...
A vůbec nebylo jisté, že se sovětskými vojáky v zádech opravdu bude. Nic jsme netušili, a pak přišel 21. srpen. V noci, jak přilétala letadla, volali jsme si s naším fotografem Rudolfem Štursou a nechtěli jsme věřit, že by nás někdo obsadil. Jenže pak ráno v křižovatce u výstaviště regulovčíci už navigovali obrněné vozy. Byl to šok. Po poradě vedení podniku jsme brány výstaviště zavřeli, žádného vojáka jsme nepustili. Volali jsme na ministerstvo a tam nám řekli, že máme v přípravě veletrhu pokračovat. No jo, ale jak? Zavřely se hranice, nemohli přijet lidé ani exponáty. Vrchní velitel té Rudé armády seděl v Tuřanech na letišti a náš tehdejší generální Čebiš, který byl politicky dosazen, říká: „Zavoláme na stranické orgány, aby nás přijal. A ty tam půjdeš a vysvětlíš mu to, aby nám ty hranice otevřeli.“


Proč zrovna vy?
Mluvil jsem rusky dobře. Jeli jsme tam tři – jeden člen městského výboru strany, druhý krajského národního výboru a já. Byla to hrozná situace, ti moji kolegové odmítali mluvit rusky a česky začali dávat generálovi přednášku o masarykovské republice a demokracii. On nic, seděl, díval se do země, jako by nevnímal. A já jsem začal rusky: „Soudruhu generále, je to mezinárodní veletrh, my jsme členy mezinárodní unie veletrhů UFI. Máme povinnosti z členství v mezinárodní úmluvě. Prostě pracovat jako lvi, až všechno bude hotové. My jsme na to připraveni. V zahraničí se tohleto bude s velkou pozorností sledovat, je to vaše věc, abyste pochopili, že vás to může poškodit.“ Zpětně si říkám, že jsem byl tvrdý. A on se začal ptát – kolik je tady zemí, jakých, kolik vystavovatelů, kolik plochy. Pak mi řekl, že o tom bude jednat. Volali jsme ještě na velvyslanectví do Vídně a přesvědčili obchodního atašé, aby šel na sovětské velvyslanectví. Do čtyř dnů byla hranice otevřená.


A samotný veletrh?
Věděli jsme hned, že týden máme skluz minimálně. A pořád byla ve hře varianta, že akce nebude. Sověti měli totiž hrozný strach, že budeme jejich expozici bojkotovat. Na výstavišti tak začalo operovat speciální komando v čele s nějakým majorem, kterému náš generální odmítl jako okupantovi podat ruku. Víte, to tehdy bylo… no, raději nevzpomínat. Všechny ostatní socialistické země nás ale podporovaly. Každopádně to dopadlo tak, že Sověti do pěti dnů vypravili mimořádné letadlo se svojí vlastní četou a celou expozici si dodělali sami. V čele dojel můj velký kamarád Rafael Michailovič Zorin, který si se mnou později dal tajně sraz v hospodě U Stopků na České, mluvili jsme spolu německy a on se ptal: „Karel, řekni mi prosím tě, co na to říkají lidi?“ A tak jsem mu tehdy řekl: „Nikdo s tím nesouhlasí, když to chceš slyšet.“ A on to pochopil.


Mladší člověk si tu beznaděj vůbec nedovede představit…
Byla to hrozná doba. A paradoxně ten „posunutý“ veletrh 1968 je pro mě jeden z nejsilnějších zážitků. Když přijela vládní delegace – v čele s prezidentem Svobodou, Dubčekem, Černíkem a Smrkovským – to jste neviděla, co se na výstavišti dělo. To semknutí tisícových davů lidí, kteří jim vyjadřovali důvěru, podporovali je, volali, křičeli. To je pro mě opravdu nejsilnější vládní trasa, kterou jsem kdy vedl.


Jenže místo svobody přišla normalizace...
Všichni jsme čekali, co se bude dít dál. Přišly následky, vyvozovaly se důsledky, podle vládnoucích lidí ono „poučení z krizového vývoje“. Následovaly prověrky i na výstavišti a vlastně celé vedení bylo odvoláno. Částečně měl problémy i střední management, ty lidi jsem silně obhajoval, bez nich by podnik nefungoval. Posuzovalo se, jak se chovali při okupaci. Nesouhlasil jsi? Tím pádem nemůžeš dělat tu funkci. I já jsem byl před vyhazovem.


Co vás zachránilo?
Zasáhl ministr Barčák, s nímž jsem se velmi dobře znal. Tehdy prohlásil: „Pokud nebude Svoboda, tak nebude v Brně veletrh. To je člověk, který zakládal veletrh, který ho vyvíjel, víme, že má obrovské kontakty na Východ i na Západ.“ A tak mi do papírů bez mého vědomí napsali, že jsem vstup vojsk pochopil. Ale nic jsem nepochopil, nikdo nic nepochopil. Do čela se drali lidé, kteří ničemu nerozuměli, donášeli, já sám mám doma několik složek anonymů, co mi a na mě došly.


Měly i tak brněnské veletrhy v zahraničí dobrý zvuk?
Byl jsem strašně pyšný, když v roce 1978 v tehdejším západním Německu byly BVV vyhlášeny jako sedmé nejlepší na světě. Pět prvních míst brali Němci, ti jsou stále velmi silní, šestá byla Paříž, pak hned my. A stále jsem pyšný na to, že jsme si na všechno, co jsme tu udělali, vydělali sami. To byla podmínka daná vládou od začátku. Ještě na prvních mezinárodních veletrzích byl podnik rozdělen na dvě části – v Brně ekonomické oddělení a dělníci, v Praze ústřední ředitel a obchodněprovozní úsek. To, že budou všechna oddělení v Brně, bylo vykoupeno právě podmínkou, že pokud budou veletrhy ztrátové, ministerstvo zahraničního obchodu je zruší. Za 14 dní, kdy jsem skoro nespal, jsem zpracoval koncepci na sloučení a využití areálu výstaviště.


Dnes jsou veletrhy majetek města, tehdy také spadaly pod Brno. Jaká byla tenkrát spolupráce?
Skvělá. Primátoři za ně jako členové veletržního výboru velmi bojovali. Podíleli se na připravenosti, podporovali růst hotelů – Internationalu, Continentalu, Voroněže, vznik restaurací a bufetů. V době konání veletrhů město zařizovalo prodloužené provozní doby podniků, od krejčovství po autoopravny.


Když veletrhy v Brně zůstaly, znamená to, že splnily ministerskou podmínku – vydělaly si na sebe?
Rozhodně. A byli jsme se svými devizovými výdělky důležitý podnik. Postupem času jsme se dopracovali k povolení od ministerstva, že část peněz můžeme použít na nákup potřebných věcí nejen pro podnik. Zvolil jsem brněnské zdravotnictví. Víte, já jsem kvůli svému vytížení měl velké zdravotní potíže, za nimiž stojí zejména ty dva roky po roce 1968, kdy jsem vlastně podnik fakticky vedl a zároveň dělal svou práci obchodního náměstka, tehdy jsem spal tak čtyři hodiny denně. Lékaři z Brna mi několikrát doslova zachránili život. A tak jsme mohli pořídit například pro brněnskou gastroenterologii první kolonoskop v Brně na vyšetření tlustého střeva a další přístroje. Měli jsme totiž výborné kontakty na výrobce, kteří u nás vystavovali.


To byla ta největší devíza, ne?
Kontakty jsou neměnný základ veletržní práce a já měl to štěstí, že jsem je měl velmi dobré – jak na české podniky, ředitele zahraničních společností, tak na tehdejší československé politiky.


Jak jste si je získával?
Zejména při velkých zahraničních prezentacích Československa jsem si zjistil vše o každém exponátu, nechtěl jsem, aby pak při vládní trase podávali informace běžní podnikoví informátoři. Musel jsem všechno o všem vědět. A to ocenili jak naši, tak zahraniční představitelé. Takto jsem si získal ministra Barčáka, který mě v roce 1968 podržel na BVV, později premiéra Lubomíra Štrougala, to byli mocní lidé. Zejména Štrougal, když přijel na veletrhy do Brna, chtěl, abych jej doprovázel.


Prožil jste toho za těch 30 let na brněnském výstavišti mnoho, napsal jste o tom dokonce knihu. Je něco, na co se opravdu nesmí zapomenout?
Hlavně poctivá práce celého tehdejšího kolektivu od pracovníků obchodního úseku, architektů, techniků, ekonomů až po dělníky. Všichni měli obrovskou motivaci dokázat, že mezinárodní veletrhy v Brně budou, a tím získávalo i celé město. I ono se stalo pojmem ve světě.


Karel Svoboda (90)

  • Narodil se 29. dubna 1928 do rodiny klempíře, vystudoval obchodní akademii v Brně a Vysokou školu ekonomickou v Praze.
  • Na BVV nastoupil roku 1959 na pozici hlavního účetního, odcházel v roce 1988.
  • Po sestěhování podniku do Brna se roku 1962 stal obchodním náměstkem, tehdy nejmladším v resortu Podniku zahraničního obchodu.
  • 15. ledna 1979 byl jmenován generálním ředitelem BVV.
  • Po odchodu z brněnských veletrhů pracoval na ambasádě ve Vídni jako obchodní rada.
  • Je ženatý, na svět se ženou přivedli tři děti, šest vnoučat a dvanáct pravnoučat.

 

 

Vyhledat můj veletrh

Areál výstaviště