Přejdi na obsah | Přejdi na menu | Přejdi na vyhledávání

GO
14.-17.1. 2021

Mezinárodní veletrh průmyslu cestovního ruchu

REGIONTOUR
14.-17.1. 2021

Mezinárodní veletrh turistických možností v regionech

Dan Přibáň: Necháme trabíky spát

 

Vydat se na cestu kolem světa trabantem je trochu bláznivý nápad, ale nikoliv nemožný. Dan Přibáň to dokázal, a ještě přitom spolu se svými parťáky natočil pět filmů: Trabantem Hedvábnou stezkou, Trabantem napříč Afrikou, Trabantem až na konec světa, Trabantem do posledního dechu a Trabantem tam a zase zpátky. Pátou výpravou symbolicky zakončil cestu žlutého a slavného autíčka východoněmecké výroby kolem světa. Právě o ní bude v sobotu 18. ledna od 12:00 vyprávět. 

S cestováním trabantem bude určitě spojeno i vaše vyprávění na veletrhu GO. Do kterých zemí se s vámi návštěvníci podívají?
Na veletrhu projedeme naši velkou cestu z jihu Indie domů, která vedla přes Nepál, Pákistán, Čínu, středoasijské republiky Kyrgyzstán, Uzbekistán a Kazachstán a dál přes Rusko, Ukrajinu až na Slovensko. Příjezdem do uzbeckého Samarkandu jsme vlastně objeli svět, při naší poslední cestě jsme tam dorazili z východu, předtím ze západu… no a pak už jsme ve vlastních stopách mířili domů do Prahy a Banské Bystrice.

Můžete jmenovat alespoň dva, tři nezapomenutelné momenty, které budete mít navždy spojeny s vašimi cestami?
Bylo by nefér vybírat ze všech zážitků jeden nebo dva. Nelze říct, zda je lepší projíždět amazonskými pralesy nebo vytvořit v Himalájích výškový rekord. Ale asi paradoxně nejsilnější zážitky mám z poslední cesty při návratu domů. Už na ukrajinsko-slovenské hranici nás čekalo několik desítek lidí a od toho momentu s námi pořád jelo po silnicích a dálnicích množství aut a kolem cest stály a vítaly nás stovky lidí. Bylo opravdu dojemné, že v dnešní on-line době lidé vyšli ven, čekali na mostech a mávali.

Máte za sebou pět velkých cest s různými posádkami. Podle čeho jste si vybíral parťáky?
Náš tým jsme nikdy nesestavovali s myšlenkou, že musí fungovat bez problémů. Naopak bylo dobré, že komplikace vznikaly, protože z cesty vždycky natáčíme film, a ten je zajímavější, když přicházejí složité situace a projevují se při nich různé charaktery lidí. Například na poslední expedici se s námi vydal Lukáš Venclík, herec a kavárenský povaleč, který ještě měsíc před cestou neměl řidičák. Ale udělal si ho a bylo hezké sledovat, jak to pak zvládal. Když divák vidí, co druzí zažívají, jak se třeba bojí nebo že je jim špatně, mohou se s jejich osudy mnohdy ztotožnit. To je pro film důležité.

Co ponorková nemoc?
Ponorka je něco, s čím musíte počítat. Dopředu víte, že určitě přijde, stejně tak jako dopředu víte, že se vám trabant po cestě rozbije. Ponorková nemoc většinou nastupuje tak po třech měsících a pak se to zase uklidní. Naším cílem je zvládnout to.

Jak si po půlroční cestě zvykáte zase na domácí prostředí? A stýskalo se vám na cestách po něčem?
Já to nemám tak, že bych se těšil domů na svíčkovou od babičky. Žádné velké přerody moc nemívám. Návratem totiž nic nekončí. Ono je to tak, že půl roku dopředu cestu chystáte, pak na ní půl roku jste a pak na tom ještě další dva roky pracujete, stříháte, pořádáte besedy... Poslední cesta z Indie domů vlastně pro nás ještě neskončila, pokračuje i tady na brněnském veletrhu. Pořád doděláváme věci, které se k ní vážou.

Nadchnul vás nějaký úsek z vašich cest tak, že byste si ho rád zopakoval, třeba jiným dopravním prostředkem?
Skoro všechny! Bylo by hezké podívat se na spoustu míst, něčím, co normálně jede a drží pohromadě. Vždycky říkám, že neexistuje dobrodružství bez nebezpečí, ale pak se často více než na krajinu kolem soustředíte na to, abyste se vůbec udrželi na cestě. To auto mělo problémy i tam, kde ho nemají ani cyklisté. Pak si vážíte takových drobností, jako když nám v Himalájích upadl výfuk, což není nic závažného, a my se zastavili a koukali po krajině.

Bez čeho byste se na cestách nikdy neobešel? A máte doporučení pro jiné cestovatele, pokud by chtěli podniknout podobnou expedici?
Aby si věřili, že to půjde, i když to vypadá, že ne. Kolikrát jsme byli v situaci, kterou bychom v Česku považovali na konečnou, neřešitelnou a odvezli bychom auto do servisu. Ale když se vám něco pokazí v Kazachstánu v pustině, tak to nakonec spravíte kusem špagátu a ohnutého kusu plechu. Ta důvěra v to, že to půjde, je strašně důležitá! Já osobně bych se neobešel bez natáčení filmu, ale natáčení druhým spíše rozmlouvám, musíte tomu pak podřídit všechno. Já cestuji hlavně proto, abych o tom mohl vyprávět. Nejsem schopen oddělit cestování od natáčení, i když je to někdy těžká práce.

Můžeme trochu nahlédnout pod pokličku způsobu natáčení? Posíláte třeba průběžně materiál z cest domů?
Veškerý materiál, který natočíme, zálohujeme klasicky na harddisky a pracujeme s ním až po návratu ve střižně. Vše ukládáme na dvě sady disků ve vodotěsných krabičkách a ty vozíme ve dvou různých autech, kdybychom náhodou jedno utopili nebo jinak přišlo auto k úhoně. Čas od času posíláme natočený materiál domů poštou a zažíváme chvíle úlevy, když se dozvíme, že je v Čechách všechno zálohováno.

Součástí cestovatelského veletrhu je i food festival. Co jídlo a vy na cestách, postrádáte něco z české kuchyně?
Nic nepostrádám. Člověk spíš po pár týdnech zjistí, když ztratí pár kilo, jak je ta naše strava nezdravá a těžká. Někdy vám ta místní jídla na první pohled vyrazí dech, ale pak si na ně zvyknete a dokonce je vyhledáváte. Já jsem si takto oblíbil třeba kyselé etiopské palačinky. A morče tady chutná dobře.

Po africké cestě jste na otázku, co by pomohlo Africe, odpověděl „poslat děti do škol“. Od té doby jste projel svět křížem krážem. Co by podle vás pomohlo pěti kontinentům, o kterých je právě tento festival? A co byste doporučil nám v Česku?
Všude, bez ohledu na kontinent, je potřeba vzdělání a kritické myšlení. I u nás vidíte, že lidé nejsou schopni poznat, když jim někdo lže, nedokážou pracovat s informacemi, rozpoznat manipulaci. To je globální problém, který sužuje celý svět.

Nechal jste se slyšet, že „Trabant story“ skončila a že už s tímto vozem žádnou další cestu nepodniknete. Myslíte to opravdu vážně?
Myslíme to vážně a trabíky necháme spát. Vždyť 12 let píšeme podobný příběh a potřebujeme udělat trošku něco jiného. Zatím je to tajné, ale kdo sledoval náš poslední film až do úplného konce, tuší, že jsme si už pořídili nové auto. Máme další projekt a příští rok ho chceme uvést do pohybu.

Foto: Vojtěch Duchoslav

Datum: 15.1.2020 19:16:00

Mohlo by vás zajímat

Vybíráme z firem

 

Facebook


Fotogalerie

VIDEO

Vyhledat můj veletrh

Areál výstaviště