WOOD-TEC
18.-21.10. 2011

Vznik kalamit v českých lesích je často dáván do souvislosti se změnami porostů. Týká se především dřevinné i prostorové skladby, ale též změn ve způsobu hospodaření.

K těmto aspektům však došlo v zásadě už počátkem 18. století, kdy začaly být původní smíšené lesy postupně nahrazovány na přání vlastníků smrkovými nebo borovými monokulturami. Proto v současnosti je více než polovina našich porostů ve třetí až čtvrté generaci na nepůvodních stanovištích. Právě smrkové monokultury bývají častěji postiženy kalamitami, které způsobují abiotické faktory i biotičtí činitelé. Problémem nynější doby je však i skutečnost, spojovaná s globálními klimatickými změnami. Četnost extrémních situací vzrůstá, takže kalamity jsou častější a rozsáhlejší.

Faktem je, že rozsah kalamit způsobený abiotickými faktory v Evropě se výrazně zvýšil teprve v posledních asi třiceti letech. Permanentním problémem lesního hospodářství, který se týka celé střední a severní Evropy, je lýkožrout smrkový. Tento známý kůrovec, který v posledních letech ve velkém trápí smrky na Šumavě, je pod drobnohledem vědců z  Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i.  Ti testují nové možnosti obrany proti tomuto škůdci. Život lýkožrouta smrkového probíhá až na relativně krátkou fázi, při níž hledá vhodný hostitelský strom, skrytě v lýku. Zde klade vajíčka, z nich se líhnou larvy, které se živí lýkem, po čase se přemění v kuklu a z ní se vyvine dospělý jedinec, který po krátkém žíru teprve podkorní prostor opouští.

„Existuje řada chemických látek, kterými můžeme zahubit brouky, kteří se prokousávají skrze kůru (v obou směrech), avšak k likvidaci larev pod kůrou není v současnosti dostupný žádný chemický přípravek,“ konstatují vědci z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. Vysvětlují, že při testování nových ekologičtějších či více účinných přípravků je hlavním problémem dopravit účinnou látku ke stádiím lýkožrouta ukrytým pod kůrou tak, aby ji pozřeli. Z toho důvodu byly porovnávány tři laboratorní metody chovu pro testování toxicity různých látek na lýkožrouta smrkového – metoda chovu dospělců na buničité vatě, metoda sendvičových kůr pro larvy a dospělce a metoda kůry s krycím sklem pro larvy. Metodu chovu na buničité vatě lze použít pouze pro dospělce lýkožrouta. Testované látky se aplikují přímo na plátky vícevrstevné vaty a poté se umístí v Petriho misce. Metodu sendvičových kůr lze použít jak pro testy s dospělci, tak s larvami.

V posledním období se pěstitelé potýkají s genovými zdroji šumavského smrku. Původní a nejvitálnější smrky ze Šumavy téměř zmizely. Vyznačují se některými konkrétními genetickými znaky a vlastnostmi, které se v dalších oblastech České republiky nevyskytují, nebo jen velmi vzácně. Zatímco stromy, které nejsou na Šumavě původní, vynakládají veškerou svou energii na to, aby ve zdejších klimatických podmínkách přežily, původní smrky jsou v tomto směru mnohem odolnější. Mají specifický tvar koruny, lépe odolávají námrazám a sněhu, hůře se lámou, jsou méně náchylné k chorobám.

A právě o toto bohatství Šumava postupně přichází. Podle odborníků za to mohou větrné kalamity a hlavně kůrovec. Ztráta nebo vymizení původního šumavského smrku zde jednoznačně hrozí, protože dochází k velkoplošnému odumírání na lokalitách, kde byl historickým šetřením prokázaný jeho výskyt.  Nejde jen o odumírání dospělých populací smrku ztepilého na řadě cenných lokalit na Šumavě, ale hlavně o další generace smrků.

Zajímavé je, že až do poloviny minulého století se lýkožrout smrkový vyskytoval pouze v našich okrajových pohořích a na Třeboňsku. Ve smrkových porostech, na nepůvodních stanovištích se objevil teprve koncem 2. světové války. Až v posledních třiceti letech jím jsou porosty abnormálně zasaženy a nastávají rozsáhlé kalamity, které neměly v minulosti obdoby. Odborníci tvrdí, že jde o středoevropský problém, který nesouvisí s konkrétními způsoby hospodaření.