Dr. Josef Adamíček – dlouhodobý zahraniční poradce a spolupracovník módních veletrhů STYL a KABO, vypracoval zajímavou studii o vývoji vlivu dovozu oděvů z Číny na celosvětový oděvní trh.

Světový oděvní trh se na straně nabídky, po období relativního klidu, dostává váhavě do pohybu. Dodavatelsko-odběratelské vztahy koncem 1. dekády 21. století odpovídaly zhruba situaci kolem roku 1995, kdy Čína se s velkým odstupem stala hlavním dodavatelem šitého a pleteného oděvního zboží pro průmyslově vyspělé země a z části i pro vyspělejší země třetího světa, např. v Jižní Americe. Zhruba dobrá polovina oděvního zboží v průměru vyspělých zemi (v USA, Japonsku a jižní Koreji více, v Evropě o něco méně) v různých systémech obchodu byla (a stále je) made in China. V těchto 15 letech, zejména v posledních 10, se penetrace trhu vyspělých zemí čínským zbožím relativně stabilizovala, její podíl dodávek se na trhu jen marginálně změnil. Pokud docházelo k větším změnám, tak šlo o konkurenční boj dodavatelských zemí v druhé polovině trhu neobsazeného Čínou.

To byl velký rozdíl proti situaci let 1980 -1995, kdy Čína ukrajovala radikálně z koláče celkových dodávek na světovém oděvním trhu na úkor všech ostatních dodavatelských zemí, k nimž po r. 1989 patřily i země bývalého Sovětského bloku. Oděvní průmysl vyspělých zemí uplatňoval s větším či menším úspěchem nové strategie proti invazi čínského zboží. Postupně přestával - kromě mála výjimek jako např. Itálie nebo  Portugalsko - ve svých zemích de facto vyrábět. Jeho strategie byla
a) vyrábět ve vlastních závodech a režii v mzdově/nákladově nenáročné cizině; pro Němce to bylo hlavně Turecko / Balkán, později středovýchodní Evropa, pro Francii a Itálii severní Afrika
b) dávat vyrábět ve mzdové práci v dodavatelských podnicích na stejných stanovištích
c) kupovat / dovážet zboží cizí výroby pod vlastni značkou; tato poslední strategie došla plného uplatnění v systému oděvních filialistů (řetězců) a obchodních koncernů.

Relativně stabilizovanou situaci s nezvratnou dominací Číny na světovém oděvním trhu na straně dodavatelů koncem 1.dekády tohoto století mnozí  považovali donedávna za danou natrvalo. Jenže historie nikdy nekončí! Velcí zadavatelé / odběratelé ve vyspělých zemích začínají koncem uplynulého a začátkem současného desetiletí hledat pro své zakázky nová resp. staronová výrobní stanoviště mimo Čínu. Začátek dělají firmy s méně náročným zbožím, po nich společnosti se známými světovými značkami. První fáze této nové strategie (možná zatím ještě jen taktiky) souvisí s finanční krizí v roce 2008; po jejím překonání se zakázky v Číně plně nevrátily na předkrizovou úroveň. Další fáze: za již normální situace zakázky zůstaly na stabilní úrovni i když odběratelé svůj celkový output zvýšili (relativní cutback), což v současnosti je základní taktická varianta. V další fázi již jde u zadavatelů o faktický cutback: pokles zakázek  proti předcházejícímu období. Poslední dvě fáze se mohou vzájemně prolínat. Zatím nelze hovořit o trendu, jen o prvních krocích či pokusech, ze kterých se trend může vyvinout. To závisí primárně na tom, zda se najdou na zeměkouli kvalitativně plnohodnotní výrobci za konkurenceschopné ceny. Především pro držitele "pravých" značek, ale i průmyslových a obchodních značek, je to stěžejní otázka. Velké části čínských dodavatelských podniků se totiž podařilo během tří desetiletí v tomto atraktivním segmentu trhu obsadit důležité pozice (je to obdobná situace jako u oděvních firem z Hongkongu v 70.letech). Proto výstup z Číny - stane-li se trendem - bude jasně pomalejší než byl vstup do Číny. U nízko kvalitního konsumního zboží to žádný zvláštní problém nemusí být. Zde jsou k dispozici výrobci, kteří se v minulých dvaceti letech vlivem čínské konkurence museli z trhu stáhnout nebo omezit výrobu. Pracovních sil zaučených nebo k zaučení je u nich nadbytek. Jako nová/staronová stanoviště přicházejí v úvahu země jihovýchodní Asie: Indie, Pákistán, Bangladéš, Vietnam, Thajsko, Indonésie. Dobré šance má i Turecko. V Americe je to oblast Karibiku a  střední Ameriky. Všichni jsou "staří známí" na oděvním trhu.

Důvod uvažovaného, plánovaného popř., již v začátcích realizovaného exodu z Číny je zřejmý. Čína diky svému extrémnímu hospodářskému růstu a s nim spojeným růstem mezd a příjmů přestává být cenově atraktivním stanovištěm pro oděvní výrobu ve srovnání s konkurujícími zeměmi na nižší hospodářské úrovni. Pokud mluvíme o Číně, máme na mysli těch "par tisíc kilometrů"  přímořského regionu mezi Kantonem na jihu a Šanghají na severu, plus území kolem Pekingu, kde je soustředěn průmyslový potenciál Číny. Industrializace způsobila růst mzdových nákladů celkově i v oděvním sektoru. Ten se dostal - jako v průmyslových zemích běžně - na chvost stupnice mezd v průmyslu, zejména ve srovnaní se mzdami ve výrobě sofisticated products (sofistikovaných výrobků), které se postupně dostávají na přední místa vývozních komodit. Důsledkem je nedostatek kvalifikovaných pracovníků v oděvním průmyslu. Na růst nákladů působí také zvyšování vedlejších mzdových nákladů pod tlakem požadavku zlepšení sociálních podmínek pracovníků, které daleko zaostaly za dosaženou hospodářskou úrovní země. Ke zvyšování vývozních cen přispělo i plíživé zhodnocování čínského Juanu pod tlakem USA, za posledních 5 let o zhruba 30% vůči US-Dollaru (také vlivem jeho propadu). Mnohé čínské podniky - především ve výrobě méně náročného zboží - ve snaze bránit se jak nekonkurenčním mzdám tak nedostatku pracovníků, přesunují výrobu do vnitřních částí Číny. To bude mít za následek velké logistické problémy pro obě strany, např. vzdálenosti od přístavů a letišť, vzhledem k posunu o stovky a i tisíce kilometrů.

Tato nově se rýsující možná situace staví před zahraniční zadavatele pravděpodobně větší problémy než pro domácí výrobce. Ti nacházejí diky růstu disponibilních příjmů sta miliónu spotřebitelů náhradu za výpadek zahraničních zakázek na domácím trhu. Platí to zejména u výrobců zboží střední a vyšší cenové kategorie, o jejichž zboží má zájem narůstající střední vrstva. Podle zpráv odborníků realizují tyto podniky na domácím trhu vyšší výnosy než v exportu již jen tím, že nejsou pod tak velkým cenovým tlakem zahraničních velkoodběratelů. "Export za každou cenu" patří minulosti.

Aby nevzniklo nedorozumění: I když se prosadí trend ústupu z Číny, tato země zůstane i nadále hlavním „big player“ na světovém oděvním trhu. Neznamená to také renesanci oděvního průmyslu v průmyslově vyspělých zemích, v nejlepším případě jeho stabilizaci.

Wiesbaden 12.1.2012