Přejdi na obsah | Přejdi na menu | Přejdi na vyhledávání

Národní výstava myslivosti
11.-14.5. 2017

Národní výstava myslivosti

Pozvánka na křest knihy Miloše Vogla: Lov, vášeň a láska

 

Mohl byste nám říci něco o svých mysliveckých a fotografických začátcích?
Moje myslivecké začátky, lépe řečeno zájem o přírodu se projevil už v nejútlejším mládí. Jako malý chlapec jsem se prvně zajímal o botaniku. Podle atlasu, který jsem dostal od rodičů jsem v nejbližším okolí určoval rostliny a tvořil první neumělé herbáře. Když jsem získal základní znalosti, můj zájem se rozšířil o dendrologii, což je nauka o dřevinách. Navštěvoval jsem parky, lesy a učil se poznávat naše i cizokrajné stromy a keře. Velké úsilí jsem věnoval studiu ornitologie a biologie lovných zvířat. Tuto přípravu a poznávání přírody jsem vždy bral velmi vážně. Získané znalosti jsem na prahu dospělosti zúročil bezproblémovým absolvováním základní myslivecké zkoušky. Krátce na to jsem složil zkoušku pro myslivecké hospodáře a ještě o něco později vyšší odbornou mysliveckou zkoušku.
A moje začátky fotografické? Bylo mi 13 let a přesně si vzpomínám na den, kdy můj bratr dostal od rodičů nový fotoaparát Flexaret VII, na tehdejší dobu velmi slušný přístroj. Vzpomínám také na neustálé bratrské hádky, když jsem si chtěl foťák půjčit. Postupem času se bratr přestal o fotografování zajímat a já si tak mohl nerušeně osvojovat základy černobílé fotografie od snímání až po konečný laboratorní proces.

V těchto dnech Vám vychází v nakladatelství Uniprint velká kniha fotografií. Můžete nám sdělit o čem bude?
Začal bych trochu zeširoka. Bude samozřejmě o přírodě a myslivosti. Myslivost, řečeno trochu polopaticky, se skládá ze 7 oborů. Zoologie, myslivecké zákonodárství, kynologie, atd. Nejatraktivnější činností je lovectví – lov. A o lovu je také moje kniha. Na více než 300 snímcích a 312 stranách je dokumentárním způsobem zobrazen lov téměř veškeré naší zvěře, kterou je možno v naší přírodě lovit. Jednotlivé lovy jsem řadil způsobem od zimy do zimy tak, jak v přírodě probíhají. Zařadil jsem též několik příběhů ze života zvěře v jejich nejzajímavějším období, tj. v říji nebo toku. Poměrně obsáhlá je kapitola o životě a lovu jelenů. Jelen je pro většinu našich myslivců téměř ikonické zvíře, protože je největší, nejmajestátnější, ale také pro mnohé lovce nejméně dostupné. Druhou linií, kterou jsem sledoval, když jsem knihu tvořil, je tzv. „Myslivcův životaběh“. Je to výraz ze starých mysliveckých zvyků a tradic a v mém knižním podání znamená, že celý kruh lovů znamená zároveň celý lovcův život a vrcholí v závěrečném příběhu lovem „životního jelena“. Kniha je díky tiskárně Uniprint krásně vytisknuta na nejkvalitnějším papíru a určitě stojí za prohlédnutí a přečtení.

Co Vás přivedlo na myšlenku vytvořit takovouto knihu?
Když mi bylo 16 let, dostal jsem od rodičů k vánocům fotografickou knihu od našeho předního fotografa živé přírody Slávy Štochla nazvanou „Lovcovo jitro“. Velice silně na mě zapůsobila, že jsem začal v rámci svým technických možností fotografovat stylem viděným v této knize. Tato Štochlova práce se okamžitě stala jakýmsi Evangeliem všech fotografů tvořících v přírodě. V pozdějších letech mě myšlenka na tuto knihu nenechala klidně spát. Chtěl jsem vytvořit něco podobného. Roky plynuly, přicházela dokonalejší fotografická technika, takže jsem většinu snímků zahodil a začínal zase znovu. Ale nápad již vykrystalizoval do konkrétní podoby co vlastně chci, dobrý úmysl tu také byl, a snímky začaly pomalu přibývat. Doslova revoluci způsobil nástup digitální fotografie. Okamžiky ze života zvěře odehrávající se na rozhraní dne a noci, které byly klasickou fotografií nemyslitelné zachytit, bylo teď možno digitálem při troše štěstí fotografovat. A tak jsem opět začínal znovu. Dnes mohu říci, že 90% snímků pochází z období posledních 10-ti let a jsou fotografovány pouze digitální technikou.

Kolik času Vám zabralo toto dílo?
Já bych tuto otázku rozdělil na dvě části. Kolik času mi zabralo nafotografování celé knihy a kolik času jsem věnoval fotografování během roku. Jak jsem již řekl, velká většina fotografií vznikla během posledních 10-ti let díky technickým možnostem digitální fotografie, a také pomoci přátel, kteří mi umožnili fotografovat v revírech, o kterých jsem mohl dřív jenom snít. V knize jsou ale také fotografie staré i 30 let. Jsou to snímky, které jsem již nedokázal zopakovat, a nebo fotografie, ke kterým mám blízký osobní vztah. Fotografování lovů během roku je sezónní záležitost. Fyzicky nejnáročnější je zima, kdy jsem fotografoval třeba lovy divokých prasat. Vysilující noční čekání v mrazu a tmě, kdy se aparát zaměřuje na nějaký nejasný temný pohybující se stín a není vůbec jisté, zda výsledná fotografie bude vůbec schopna tisku. Časově nejnáročnější je podzim. Zpravidla týden kdesi v horách na jelení říji, potom dančí říje, zaječí a bažantí hony a zase zimní noční čekání. Rok co rok stále dokola. Fotografování divoké zvěře pro mě už není koníček ale životní poslání.

Na kolika místech jste fotografoval a kolik nových přátel jste poznal?
Měl jsem možnost a štěstí fotografovat na mnoha význačných loveckých místech a revírech po celé naší vlasti. Samozřejmě, že ne hned. Ale stejně jako celá myslivost, je to založeno na přátelství stejně zapálených a smýšlejících lidí, kteří mi umožnili, ať už z moci úřední nebo doprovodem, vstup do svých revírů. Naše přátelství neskončilo získáním fotografií, ale ve valné většině je udržováno i nadále. Velkou část knihy jsem nafotografoval u nás doma v příkrých stráních, roklích a lesích Orlických hor. Na zaječí hony jsem řadu let zajížděl do rovin Polabí. Na cestách za loveckou fotografií jsem poznal i trochu posmutnělé hřebeny Krušných hor, nekonečné listnaté lesy Křivoklátu, báječné revíry Železných hor, jihočeské Hluboké a jižní Moravy. Již více než 20 let jezdím za jeleny do překrásného prostředí středočeských Brd. Zde vznikla velká část snímků věnovaných jelenům.

Která lokalita je Vám nejblíže a máte ji nejraději?
Na to je dost těžké odpovědět. Naše země má sice těžce zkoušenou a místy i značně zdevastovanou přírodu. Ale přeci v ní je ještě řada krásných míst kde žije divoká zvěř a kam stojí za to jít. Nevím, jestli je někde země, kde se na tak malém prostoru střídá tolik krajinných rázů jako u nás. Vezměte si již zmiňované Křivoklátsko. Ohromná rozloha souvislých listnatých lesů a o pár kilometrů dál, chladné vznešené smrkové lesy Brdských hor. Ale k Vaší otázce kam jezdím nejraději. V naší zemi se mi líbí všude, kde mám dobré přátele a kde žije zvěř.

 Která z prezentovaných fotografií je pro Vás nejcennější?
Při hledání fotografií s přírodní a loveckou tématikou jsem nikdy nechtěl a nešel cestou nějaké falešné nahrávky, čímž myslím fotografování zvířat ochočených nebo zavřených v oplocených ohradách, jak to s oblibou činí někteří fotografové. Získají tím sice technicky dokonalé fotografie, ale jejich obsah a smysl často i méně odborně zdatnému čtenáři uniká. Já si vážím snímků pořízených ve volné přírodě, které zobrazují nějaký akční nebo etologický námět a technická kvalita je pro mě až druhořadá. Podaří-li se někdy fotka, která má všech „pět P“, je to unikát a radost z ní dvojnásobná. Já si osobně dost cením souboru fotografií bojujících jelenů,což je moment ,který jsem viděl a měl příležitost fotografovat za 20 let putování za jeleny pouze 1x.

 Chtěl byste se stát profesionálním fotografem?
To bych nikdy nechtěl. Jakmile se z něčeho stane povinnost, tam obyčejně končí zábava a radost. Zvěř a zvířata se nedají naprogramovat, že tam a tam v tolik hodin budou stát. Často jsem se vracel z týdenního lovu bez fotografie a zklamán z nezdaru. Nikdy jsem však nezahořkl a další rok jsem opět odjížděl s nadějí, že tentokrát to určitě vyjde. To by si žádný profesionál, kterého fotografie živí, nemohl dovolit. Fotografování zvířat ,alespoň pro mě, má působit radost a nebýt zatíženo těžkou chmurou povinnosti.

 Co jste považoval na tak dlouhodobém a náročném úkolu za nejdůležitější?
Za důležité považuji vyzbrojit se co nejhlubšími znalostmi o zvěři a dějích, které chci fotografovat. Důležitá je také technická výzbroj, se kterou chci fotografický úkol zvládnout. Za nejdůležitější, ale považuji podporu rodiny, kterou jsem při svých častých loveckých výpravách vždy měl, a klidné zázemí, kam jsem se ať s plným fotoaparátem nebo bez jediné fotografie, vždy rád vracel.

Závěrem bych chtěl poděkovat tiskárně Uniprint, že mi umožnila knihu vydat, že mě nijak neomezovala ve výběru, počtu a řazení fotografií a já si tak mohl vytvořit dílo svých vlastních představ.
Miloš Vogl

Datum: 15.6.2015 11:51:00

Souběžně také

Mohlo by vás zajímat

Vybíráme z firem

 

Fotogalerie

Video

Vyhledat můj veletrh

Areál výstaviště